Příběh: zámek Šebetov
„Utečte, prosím vás, hned teď!“ zašeptal Jakub a pevně stiskl ruku Anežky v temném koutě chodby. Studený průvan z otevřeného okna rozvíval krajku jejího límce a přinášel s sebou vůni vlhké země a prvních jarních květů z okolních sálů. Nad nimi se klenuly masivní stropy renesanční stavby, která v tu chvíli nepůsobila jako domov, ale jako zlatá klec.
Anežka se však nepohnula. Její prsty se křečovitě zapíly do vlnité látky šatů. Podívala se do jeho očí, kde se zrcadlilo světlo jediného dopáleného svíčku. Jakub nebyl šlechtic, nebyl ani z řad duchovenstva, jen syn místního řemeslníka, který v komnatách tohoto sídla pomáhal s opravami dřevěných rámů. Ona byla dcerou muže, který v těchto zdech vládne s železnou pěstí a whosevšní pohledy kletí každého, kdo by ohrozil čistotu rodového jména.
„Můj otec vás nechá zavřít do žlebů, pokud nás najde,“ vydechla Anežka, přestože se k ní přisunula blíž, až cítila teplo jeho hrudi.
„Raději budu v žlebech, než abych vás viděl odvézt do kláštera, jak plánuje,“ odvětil Jakub a z kapsy vytáhl malý, vyřezaný kousek dřeva. Byla to drobná růže, tak jemně opracovaná, že vypadala jako skutečný květ. Položil ji do její dlaně. „V osm hodin u brány, kde cesta prudce zahýbá k jihu. Budu tam s koněm. Pokud nepřijdete, odejdu sám a nikdy se nevrátím.“
Anežka rázně zavrtěla hlavou a její dech se stal krátkým a rychlým. V dálce zazněly těžké kroky na kamenné podlaze. Zvuk dopadu kožených bot o kámen se nesl chodbami jako varování. Jakub se prudce odsunul do stínu těžkého gobelínu, který stál mezi nimi a zdí.
„Musím jít,“ zašeptal a zmizel v temnotě chodby právě ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil její otec.
Celý zbytek dne Anežka strávila v tichosti, pozorujíc z okna náves, kde se pomalu tekutý potůček proplával mezi selskými domy. Sledovala každého, kdo prošel branou, a její srdce tlouklo v rytmu jejího zoufalství. Každý zvuk, každý křik z dvora ji rozvázal. V rukou stále svírala dřevěnou růži, jejíž povrch byl hladký a voněl po čerstvém cedru.
Když přišla osmá hodina, Anežka se vyvlekla z pokoje. Bosýma nohama šla po chladném kameni, aby neprovokovala hluk. Prošla kolem vysokých zdí, které v šeru vypadaly jako mouchlavé obrazy. Její cesta vedla k východnímu konci návsi, tam, kde cesta náhle, téměř pravoúhlě, zlomila svůj směr. Právě tam, v tom ostrém zlomu, měl stát Jakub.
Když však došla k bráně, uviděla jen prázdnou cestu a ticho, které bylo až bolestivé. Na zemi ležela pouze její lacetka, kterou v přespěchu ztratila, a vedle ní hromádka čerstvě rozhrabané země. V dálce se ozval křik stráží a zvuk kovových okovů, které se zaklaply kolem někoho, kdo se snažil utéct.
Anežka se nerozhýbala. Jen pomalu otevřela ruku a dřevěnou růži vtlačila hluboko do bláta u samotného rohu cesty, aby ji nikdo nenašel. Zůstala tam stát, zatímco nad ní začala zapadat slunce a barvila stěny zámku do krvavě rudé barvy.
Dnes už nikdo neví, kam Jakub zmizel, zda v žlebech přežil první zimu, nebo zda jeho tělo zůstalo v zapomenutém koutě parku. Jen lidé, kteří procházejí kolem onoho ostrého zlomu cesty u brány, občas pocítí zvláštní chlad, i když je horké léto, a mají pocit, že někdo z temnoty pozoruje každého, kdo se snaží z tohoto místa uniknout.