Příběh: Žlutice

„Utekli jsme, Anežko, utekli jsme konečně!“

Matěj přitiskl dlaně k chladnému pískovci vysoké brány a zabořil obličej do jejího krku. Vzduch kolem nich voněl vlhkým kamenem a rozkvétajícími jasmíny z terasové zahrady, která se rozprostírala za jejich zády. Anežka se prudce odtrhla, její dýchotívání znělo v tichém dvoře jako tlukot ptáčího křídla. Její hedvábné šaty, příliš lehké nanoční chlad, se třesly v rytmu jejího těla.

„Můj otec nás najde, Matěji. On nenechá v klidu nikoho, kdo znesnázní k dceřce z rodu Kokořovců,“ zašeptala a její oči přejížděly po masivních pilastrích brány, které je oddělovaly od volnosti náměstí.

Matěj, syn zdejšího zahradníka, jen pevněji sevřel její prsty. Jeho ruce byly hrubé, s oškřábanými hřbety a zeminou pod nehty, zatímco její byly bílé a hladké jako porcelán z dálných zemí. Ten rozdíl byl propastí, kterou se pokusili přeskočit v jednu jedinou noc.

„Podívej se na ty maskarony nad námi,“ ukázal Matěj nahoru na kamenné tváře, které z brány zíraly s groteskovým úsměvem. „I oni se nám smějí, protože jsme blázni. Ale raději budu bláznem s tebou, než věrným sluhou v domě, kde tě prodají za titul jiného šlechtice.“

Anežka se opřela o vápencovou zdi a zavřela oči. Slyšela, jak v dálce v zámkových komnatách praskají ohně v krbech a jak se ozývá kovový zvuk zbraní. Její otec, pan z Kokořova, neznal slovo slitování. Pro něj byla láska k zahradníkovi jen špinavým hmyzem, kterého bylo třeba rozšlápnout podrážkou boty.

„Kde se schováme? Kam půjdeme?“

„Za hory, tam, kde nás nikdo nezná. Budeme žít z toho, co nám země dá, stejně jako já jsem pěstoval růže v tvém fatherově parku,“ odpověděl a přitáhl si ji k sobě.

V ten moment se z hloubi zámeckého dvora ozval ostrý křik a zvuk rozbíjeného skla. Světlo pochodní začalo vykreslovat stíny na stěnách barokního paláce. Matěj i Anežka ztuhli. Věděli, že brána, která měla být jejich cestou do svobody, se nyní stává jedinou bariérou mezi nimi a hněvem muže, který vnímal krev jako jedinou hodnotu člověka.

„Běž!“ vyhrkl Matěj a srazil ji směrem k průjezdu.

Anežka však neuhla. Chytila ho za rukáv lněné košile a přitáhla si ho k sobě. V jejích očích nebyl strach, ale nehybný odpor k všemu, co znamenal její rodovný štít. Políbala ho s takovou vervou, že na okamžik ztichl i hluk blížícího se znesnázeňého shluku. Byl to polibek, který měl v sobě sílu srazit hradní zdi.

„Neodoujdeme zvlášť,“ řekla pevně.

Když se první stráže objevily v průjezdu, Matěj a Anežka se nevrátili do bezpečí komnat, ale vběhli hlouběji do terasové zahrady, tam, kde se zídky z lomového kamene vinuly jako hadi kolem kopce. Schováli se v tísni opěrných zdí, kde je kryly husté keře a stíny vysokých tlejících zdivů. Sledovali, jak se nad nimi vznáší měsíc a jak se z pohledu z výšky zámek jeví jako zlatý klet.

Nikdo z nich v tu noc neví, že jejich příběh zůstane nedopsaný. Že jejich stopami se v budoucnu bude toulat jen vítr. Že zámek, který je chtěl rozdělit, jednou vyhoří a zbyde z něj jen prach a pár kamení.

Dnes tam stojí pouze ta jedna brána. Kdo k ní přistoupí v tichu, může pocítit, jak z kamene vyzařuje zvláštní teplo, jako by v pilastrech stále zůstalo uvězněno tlukot dvou srdcí, která odmítala přestat bít společně.