Příběh: Husův sbor v Kolíně
Stiskl v dlani těžký kovový klíč a prsty mu křečovitě zběly. Antonín se díval na šedý beton a čerstvou omítku, která ještě voněla vlhkostí a vápnem. Stál před budovou, jež vypadala jako obrovský pták s př sklopenými křídly, připravený k odletu z kolínského náměstí. V kapse měl dopis, který mu zničil život, a v hlavě jen jedno jediné přání: aby všechno zmizelo.
Krok vpřed byl těžký, jako by ho k zemi táhla samotná zem. Vstupní markýza ho zastínila a na okamžik ho zachránila před pohledem lidí, kteří v dálce procházeli parkem. Antonín nebyl z těch, kteří hledají útěchu v modlitbách. Byl to muž praktický, stavitel, který věřil jen tomu, co mohl změřit pravítkem. Ale dnes mu v hrudi tlouklo srdce jako uvězněný pták a dýchání měl krátké, povrchní.
Když překročil práh a vstoupil do hlavní haly, udeřil do něj chlad. Byl to ten zvláštní, hluboký chlad nových zdí, které ještě nebyly prohřáty lidským dechem. Prostor byl vysoký, strop se zvedal směrem k kůru a vytvářel pocit, že nad ním visí neviditelný tlak. Antonín zůstal stát v tichu, které bylo tak husté, že slyšel vlastní krev proudit v uších.
Vzhlédl k oknům. Polopropustná skla propouštěla světlo jen tak tak, rozbíjela ho do mléčných proudů, které se líně přelévaly přes podlahu. V tom šeru se mu zdálo, že stěny sborovnice dýchají. Přistoupil blíž k kůru, kde se prostor nejvíce otevíral. V ten moment se z hloubi sboru ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to zpěv, ale jemné, kovové zvonění, jako když se lehce dotknout prstu zvonku.
Antonín ztuhl. V sboru nebyl nikdo. Dveře za ním zůstaly zavřené a ticho bylo absolutní, přestože ten zvuk stále dozníval v prostoru. Udělal krok k pravé stěně a ztuhl. Právě v místě, kde dopadal jeden z mléčných paprsků světla, vidělsomething, co nedávalo smysl. Na hladké stěně se zformoval stín. Nebyl to stín člověka, ale obrys křídel, která se pomalu, téměř neznatelně, rozprostírala.
Vytáhl z kapsy dopis. Papír byl zmačkaný a vlhký od potu. Byla to zpráva o zradě, která měla znamenat konec jeho cti a možná i jeho existence v tomto městě. Antonín se podíval znovu na ten stín. V tu chvíli pocítil, jak mu po zátylku přeběhl mrazivý chlad, ale zároveň ho zaplavilo zvláštní, hřejivé teplo, které mu rozpletlo uzel v žaludku.
„Už dost,“ zašeptal do prázdna.
Hlas mu zněl cize, jako by ho pronášel někdo jiný. Vteřinu poté, kdy tato slova vyřekl, propukl do sboru prudký závan větru, ačkoliv byla všechna okna zavřená. Průvan mu vytrhl dopis z ruky. Papír začal létat po hale, kroužil se v divokém tanci, stoupal k vysokému stropu a nakonec dopadl přesně do prostoru, kde se stkal stín křídel.
Antonín se vrhl vpřed, aby dopis zachránil, ale když dopadl na kolena, papír byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které už nebyla hrozbou, ale klidem. Podíval se na své ruce a zjistil, že se přestal třást. Pocit beznaděje, který ho sem přivedl, zmizel, jako by ho někdo z něj vytrhl jedním prudkým pohybem.
Vstal a pomalu kráčel k východu. Když přecházel pod věží s husitským kalichem, zastavil se a ohlédl zpět na budovu, která vypadala, že ho právě teď, v roce 1931, přijala jako svého hosta. Nevěděl, kam dopis zmizel, ani kdo nebo co ho z něj vymazalo. Věděl jen, že když vyjde ven na náměstí, bude muset začít znovu.
Když zavřel těžké dveře, v sboru zůstal jen prach tančící v mléčném světle. Kdo dnes vstoupí do tohoto prostoru a pohlédne na stěny, možná zahlédne jen moderní architekturu a čisté linie betonu, ale někdo, kdo přichází s těžkým srdcem, možná pocítí ten samý neviditelný proud větru, který kdysi vymazal jednu velkou bolest.