Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího (Praha-Zbraslav)
Krvavý otisk dlaně na studeném kameni byl jediným důkazem o tom, že Jan z Hradišť sem přišel s úmyslem zničit. Prsty se mu třásly, když v sevřené pěsti svíral těžký železný klíč, který ukradl z komory správce. Vzduch uvnitř prostorů svatého Jakuba byl hustý, nasycený vůní starého vosku a vlhkosti, která stoupala z hlubokých základů. Každý jeho krok v tichu hřměl jako úder kladivem do kovadliny.
Zastavil se před obrazem Madony. Modré a zelené barvy na dřevě se v šeru téměř ztrácely, ale oči postavy na desce se zdály sledovat každý jeho pohyb. Jan vycenil zuby a zasyčel do prázdna. Přišel sem vymazat stopu své zrady, spálit dokumenty, které v tajnosti schovával klášterní archiv a které by ho poslaly do žlebů nebo předtím dotázaného vězení. V jeho hrudi bubnovalo srdce, zrychlované nenávistí k řádu, který ho odmítl, a strachem z toho, co už nešlo vzít zpět.
Když natáhl ruku, aby obraz svalil ze stěny a uvolnil si cestu k tajným schodům, prostor kolem něj náhle ztichl. Nebylo to ticho prázdnoty, ale ticho očekávání. Vzduch kolem něj zhoustnul a začal vibrovat chladem, který mu pronikl až do morku kostí, přestože měl na sobě tlustý plášť. Jan zamrzl. Z hloubi lodi, tam, kde v temnotě odpočívali králové z přemyslovského rodu, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale rytmické tleskání, jako když někdo pomalu přichází po kamenné podlaze, ačkoliv v budově nebyl nikdo kromě něj.
Kroky se přibližovaly. Jan se pokusil ustoupit, ale nohy mu ztuhly k zemi. V ten moment dopadl do prostoru jediný paprsek světla, který pronikl úzkým gotickým oknem. Světlo nebylo bílé, ale mělo barvu čistého zlata a dopadlo přesně na tvář Madony. V tom okamžiku Jan uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Obraz se nepohnul, ale z hloubi modrých barev začal vyvěrat jemný, stříbřitý zářící prach, který se vznášel ve vzduchu jako mýdlové bubliny.
Prach se začal shlukovat před ním v podobu lidské ruky, která k němu neupřínila hrozbu, ale jemně ukázala směrem k podlaze, kde pod vrstvou prachu ležel zapomenutý kousek pergamentu. Jan se přiklonil. Byl to dopis, který kdysi napsal jeho vlastní otec předtím, než zmizel v bouřích středověkých sporů. Papír byl žlutý a křehký, ale písmo bylo jasné. Byla to prosba o odpuštění, kterou Jan nikdy nedostal a kterou on sám v hněvu kdysi ztratil.
Ruka ze světla pomalu zmizela, jakmile Jan dopis sevřel v dlani. Zlatý paprsek světla pohasl a kostel znovu pohltila šera a vůně starého dřeva. Jan stál uprostřed ticha a v rukou držel kousek papíru, který mu v jednu vteřinu vzal chuť k ničení. Železný klíč mu vypadl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu.
Nesměl zůstat. Musel odejít dříve, než ho někdo najde, ale v jeho mysli zůstal zrazený obraz té modré barvy a pocit, že v tomto místě čas neexistuje lineárně, ale že všechno, co bylo zapomenuto, zde stále dýchá a čeká na správný okamžik, aby promluvilo.
Když vyrazil z bran kláštera do chladného vzduchu, neodhlédl. Věděl však, že neodešel sám. Něco z toho ticha a zlatého světla si odnesl v hrudi a s ním otázku, zda ho k tomu dopisu přivedl náhodný průvan, nebo zda ho někdo z hlubin země léta dlouho pozoroval a čekal, až dojde na bod zlomu.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu a pohlédne do očí Zbraslavské madony, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a pocit, že pod nohama, v královských hrobkách, stále probíhá rozhovor, který my smrtelníci neumíme slyšet.