Příběh: Schebkův palác
„Podívejte se na ty stíny, pane barone, ony se nehýbou s plameny svící!“ vykřikl mladý pomocník tesaře Antonín a ukázal třesoucím se prstem na nově vyvrtaná mramorová schodiště.
Baron Jan Schebek jen mlčky přistoupil blíž, jeho těžké boty rytmicky klapaly o studený kámen. Vzduch v sálech nově vznikajícího paláce voněl po čerstvé vápence, vlhkém tmelu a drahém laku na dřevě. Byla to vůně vítězství a nového začátku, ale v onom okamžiku ji přebil pronikavý pach starého prachu, který by v takto nové stavbě neměl být. Baron zvedl ruku a dotkl se chladného mramoru. Pod prsty cítil jemné mrazení, jako by kámen nebyl pevný, ale tloukl v něm tichý, pomalý puls.
Antonín stál vedle něj, tvář bledá jako vápno. Tvrdil, že v rozích sálu, tam, kde se začínají rýsovat první malby, vidí postavy. Nebyly to lidé, ale spíše ozinky, které tam nezůstaly z malířovy štětky, nýbrž z hloubky země. Baron Schebek, muž zvyklý na tvrdá fakta a stavbu silnic, se zprvu jen pousmál. Věřil v řád a v kámen. Avšak když se podíval nahoru do lunetového sálu, kde se rýsovaly kontury lovy bohyně Diany, uviděl něco, co mu zastavilo dech.
Na jedné z ploch stěny stála žena. Neměla na sobě šaty své doby, ale šaty zrvané, špinavé, s potrhaným krajkovým límcem. Její oči byly velké, prázdné a upřené přesně na barona. Nestačilo říci, že tam byla; ona tam prostě byla, jako by tvořila součást zdi. Antonín se prudce odklonil a narazil do jedné z plastik Josefa Wagnera. Zvuk nárazu zazněl v prázdném sále jako výstřel.
Žena v sále neznměnila svou polohu. Nehýbala ani rty, přesto baron Schebek slyšel v hlavě tichý, rytmický pláč. Nebyl to pláč dospělého člověka, ale zoufalý, vysoký tón dítěte, které hledá svou matku v temnotě. Baron udělal krok vpřed, ruka mu dopadla na hilt hůlky, srdce mu bušilo až v hrdle. chtěl zakřičet, ptát se, kdo je a co tady dělá, ale vteřinu předtím, než otevřel ústa, světlo svící krátce zablesklo a zhaslo.
V naprosté tmě, která v sálech na okamžik zavládla, zazněl zvuk tisíce malých bosých nožiček, jakmile se rozběhly po mramoru. Bylo to tiché šustění, jako když vítr hnáže suché listí po ulici. Když Antonín s třesoucí se rukou znovu zapálil knot, sál byl prázdný. Žena zmizela. Postavy v rozích byly pryč. Zůstal jen ten zvláštní, mrazivý chlad, který neodešel ani po zapálení dalších lamp.
Baron Schebek se díval na místo, kde žena stála, a v jeho očích se poprvé objevil strach. Věděl, že staví svůj sen na místě, které kdysi sloužilo jako sirotčinec. Věděl, že pod jeho novými mramory a zlatem spí vzpomínky na tisíce osudů, které zde skončily v zapomnění a chladu.
„To byl jen klam oka, Antoníne,“ řekl baron hlasem, který se mu však vzduchem vlnil a chvěl. „Dokončte práce. Nic se nestalo.“
Jenže od toho dne už baron Schebek nikdy nenavštívil mramorové schodiště sám. Vždycky s sebou měl doprovod, a přesto tvrdil, že v noci, když palác utichne, slyší z hloubky zdí tiché volání jmen, která už dávno nikdo nevyřýká. Tvrdil, že když přiloží ucho k chladnému kameni, slyší tam tlukot tisíce malých srdcí, která stále čekají na svou cestu domů.
Kdo dnes prochází těmito sály, možná pocítí náhlý pokles teploty právě u mramorového schodiště. Možná uvidí v odrazu skla postavu, která zmizí dříve, než stihne otočit hlavu. Tajemství, které vmrazila do zdí novorenesanční krása, zůstalo neřešené, ukryté v tichu mezi mramorem a prachem minulosti.
Kdo z nás se odváží sestoupit do ticha Andělského domu a naslouchat tomu, co mramor stále šeptá?