Příběh: zámek Vratislavice nad Nisou

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že dům se pohybuje — a nejen metaforicky. Návrat ze školy byl každý den spíše nudný, ale tento den ho překvapila bolestivá vědomost: jeho srdce nesmělo být tu samotné. Hledal si záchranu na stoupajícím schodišti ke své milence Adelii, jejíž pokoj byl jako skleněná baňka plná naděje a neklidu.

„Co se dnes udělalo?“ Adelia zvedla hlavu, její oči široké jako východních hor. Před jejím okem ležela květinová studenka — poslední důkaz slibu, který zanechal u ní jeho srdce.

„Moje matka se rozhodla na zámek přestěhovat,” Martin řekl, hlas klesající do dechu. „Nechcete mi pomoci vypátrat cesty, jak bych mohl s tebou být?“

Adelia si zakrývala rty zuby, její pohled se temněl jako sklenuté středomořské moře. „Ty víš, že to není možné.“ Její slova byla těžká, jak kameny pod nohama.

Martin si vzpomínal na ten den před měsícem, kdy mu jeho otec ukázal schovku s drahokamy v zámku. „Slovo a slib budou tak cenné jako toto.“ Otec jeho ruku držel pevněji než zelené listy na březích.

„Myslíš, že mi sliby pomohou?“ Adelia se uchýlila k oknu. Venku se vlnily olše a šuměla stromy jako ve snu. Koupání světelného paprsku podél zdi bylo tolik tepla, že si ještě více vnímala chlad jejich stavovských rozdílů.

Martin se vydal bloudit po sálech zámku, hledaje útěchu. Když prošel přes širší oblast parku a představoval si dny plné snů, uviděl Adelu stojící na břehu umělého jezera. Její ruce byly neúmyslně zanořeny do vody — jakoby se snažila zachytit svou vlastní touhu.

„Máš pravdu,“ řekla Adelia po chvíli mlčení, „rozdíl mezi námi je hlubší než tyto vodopády.“

Martin se přiblížil. „Vidíš těch štěstí tamhle, ve vzduchu?“ Ukázal na ptáky letící nad vodou.

„Ano. Ale nerozumím jim.“

Nemluvili dlouho, ale Martin si už uvědomil: jejich milostná pouta byla jako ten pavučinový vlákno — tkané z lásky a překážky.

Když se vraceli zpět ke schodům, které vedly dolů k jejich světu plnému nadějí i rozdílů, Martin začal chápat, že některé cesty by nikdy nebylo možné projít. A zatímco si Adelia povzdechla a podívala se na umělé jezero — to místo jejich snů i nevýhod — Martin řekl: „V těch komnatech zámku, kde byla tvá studenka, stále cítím ten dech svobody. Možná se tam v noci objeví nové touhy.“

Zamračila se a odpověděla hlasem plným jistoty: „Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.“

A tak zůstalo připoutání mezi nimi bez výsledku — ale s nadějí uloženou ve slunečných paprscích šumících stromů.