Příběh: Bílá Hůrka
Krev na dlaních zasychala a lepila prsty k rukojati krátkého meče. Mikuláš z hlubokého ticha okruží kostela svatého Štěpána slyšel jen svůj vlastní, přervaný dech a vzdálené volání psů, kteří v údolí pod hůrkou hledali stopu utekajícího. Těžký kovový pancíř ho tížil, jako by ho samotná země chtěla zatáhnout do hlubin, aby v něm pohřbila hřích, kterou právě spáchal.
Obrátil se k masivním zdům chrámu. Kámen byl studený, vlhký od mlhy, která stoupala z rybníka a obalovala gotické špičky jako bílé přízraky. Mikuláš nehledal útéčku v modlitbě, ale v tichu, které nabízí jen tísňové úkryty. Vrazil se do temného nitra kostela a s tupým žuchotem zavřel těžké dveře.
Vstříc mu vyběhl pach starého vosku a chladu, který pronikal až do morku kostí. V prostoru nebylo vidět nic než šedé stíny, které tančily v paprscích světla pronikajících úzkými okny. Mikuláš se opřel o pilíř, ruka mu chvěla, když se pokusil otřít krev o svou plášťovou látku. V hlavě mu stále znělo poslední slovo muže, kterého zanechal v lese – prosba o milost, kterou Mikuláš zamítl.
Krok za krokem kráčel k hlavnímu oltáři, kde v polomraku stála postava. Nebyl to kněz, nebyl to strážce. Byl to starý muž s tváří vytesanou z vrubů a vrásk, který v rukou držel malou lampionovou svíčku. Světlo plamene bylo slabé, ale v té hluboké tmě působilo jako jediné skutečné místo ve vesmíru.
„Přišel jsi hledat klid, nebo zapomenutí?“ ozval se starý muž. Hlas měl hluboký, připomínal šumění listů v tísnivém hvozdu.
Mikuláš ztuhl. Neodvážil se pohnout, aby neprozradil svůj stav. „Hledám místo, kde mě nikdo nenajde,“ vycedil skrze zuby.
Starý muž se pomalu otočil. V jeho očích nebyl strach ani odsudzení, jen zvláštní, téměř nadpozemský klid. Pomalým pohybem zvedl svíčku a ukázal na jednu z kamenných desek v podlaze, kde se mísily starší románské tvary s novější gotikou. V tom okamžiku se stalo něco, co Mikuláš nedokázal vysvětlit. Z prázdného prostoru nad deskou začalo vyvěrat světlo. Nebylo to světlo ohně ani slunce, ale jemná, bílá záře, která postupně zaplnila prostor kolem nich.
Mikuláš pocítil, jak mu z hrudi mizí tíha pancíře, ale zároveň ho zaplavila vlna tak prudkého svědomí, že se zhroutil na kolena. Viděl před sebou tváře všech, kterým ublížil, slyšel jejich tiché vzdychy, které se v prostoru kostela odrážely jako ozvěny z jiného světa. Nebyl to hněv, byla to čistá, hrozivá pravda o něm samém.
„Kdo jsi?“ vydechl Mikuláš a v jeho hlase poprvé zazněla beznaděj.
Starý muž už neodpovídal. Prostě jen stál a díval se na něj, zatímco bílá záře začala pomalu vyhasínat. Vteřinu poté, než světlo úplně zmizelo, Mikuláš spatřil na podlaze, přesně tam, kde záře vrcholila, malý, čerstvě utržený květ bílé hůrky, přestože byl v kostele mráz a venku vrcholila zima.
Vznesl se z kolen, zmatený a vyčerpaný. Když se znovu podíval na místo, kde stál stařec, byla tam jen prázdnota a chladný kámen. Dveře kostela se s hlučným skřípáním otevřely a dovnitř vnikl zvuk blížících se jezdců. Mikuláš však už nechtěl utíkat. Podíval se na své ruce; krev byla pryč, jako by ji někdo smývl neviditelnou vodou, a v dlani mu zůstal jen jeden bílý lístek květu.
Vystoupil do ranního oparu, aby přijal svůj osud, ale v srdci mu zůstal otisk něčeho, co v žádné knize zákonů není zapsáno.
Kdo dnes přistoupí k těmto starým zdům, možná pocítí ten samý chlad a ticho, které kdysi změnilo jednoho muže navždy.