Příběh: Kounicovy koleje
„Tady to končí, pane Vondráček, podívejte se na svatého Václava a pak na své nohy,“ zasyčel strážce s chladným úsměvem a přitlačil mu pušku do zad.
Antonín Vondráček ztuhl. Vzduchem se vlnil pronikavý pach vlhkého tmelu a starého kamene, který se mísil s kovovou vůní strachu. Stál uprostřed obdélníkového nádvoří, obklopen vysokými zdmi, které v roce 1922 sloužily k tomu, aby v nich mladí lidé snili o vědě a pravdě. Nyní však ty samé zdi dělaly z tohoto místa škatulku bez výhody, v níž se zlomil každý zvuk. Antonín zvedl zrak k obrazu svatého Václava. Text „Nedej zahynouti nám i budoucím“ mu v tento okamžik připadal jako krutý vtip.
Věděl, že pod ním stojí lapač kulek. Věděl, že za minutu se ozve rána, která utichne v tlustém dřevě a v lapači, aby krev nešpinila čistý dvůr.
V tu chvíli se ale stalo něco, co v záznamech věznice nikdy nebylo zapsáno. Z horního okna jedné z budov, kde v dobách studentské slávy vznášela vůně kávy a starých knih, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani pláč. Byl to čistý, vysoký tón skleněné zvonku. Zvuk byl tak jasný, že na okamžik přehlušil i přítomnost kata.
Strážce ztuhl a pohlédl nahoru. Antonínen zrak sledoval prudký pohyb v okně. Viděl tam ženu. Měla na sobě šaty z jemné látky, které v šedém světle nádvoří svítily skoro bíle. Její tvář byla klidná, téměř průzračná, a v ruce držela malý kousek skla, který chytal poslední paprsky světla. Žena nepromluvila, jen pomalu přikyvla, jako by s Antonínem uzavírala dohodu, o které nevěděl ani on sám.
„Kdo to je?“ zařval strážce a vrazil do Antonína, aby ho přinutil kleknout.
Žena v okně však nezmizela. Naopak, začala pomalu klesat dolů, jako by se sune po vnější stěně budovy, přestože tam nebyly žádné žebříky ani lana. Její pohyby byly plynulé, nepřirozené, připomínaly spíše pohyb stínu v zapomenutém zrcadle. V momentě, kdy měla dosáhnout země, strážce zvedl zbraň.
Rána sice zazněla, ale Antonín necítil žádný náraz. Cítil pouze náhlý, mrazivý chlad, který ho obalil jako těžký plášť. Když otevřel oči, stál stále uprostřed nádvoří, ale všechno kolem něj bylo jiné. Světlo se změnilo v mléčnou šedě a strážce před ním vypadal jako vybledlá fotografie, která pomalu vyvrtává do prázdna.
Kde byla ta žena? Kde byl lapač kulek? Antonín se podíval na své ruce a zjistil, že jsou průsvitné. Viděl skrze ně dlažební kostky. V tu chvíli se z hloubi budov ozval hromadný šum hlasů, stovky šepotů, které zněly jako vítr v listí. Byly to hlasy studentů, vlastenců a učitelů, kteří zde zanechali své životy. Všichni směřovali k obrazu svatého Václava.
Žena v bílých šatech stála uprostřed nich. Usmála se a natáhla k němu ruku. Antonín neví, zda v tu chvíli skutečně zemřel, nebo zda ho něco z tohoto světa vytrhlo dříve, než stihla dopadnout kulačka. V archivech věznice je zapsán jako popravený, ale v den jeho smrti svědčilo několik brněnských Němců, kteří si zaplatili lístky za tři marky, o něčem neuvěřitelném. Tvrdili, že v momentě výstřelu z budovy vyletěly tisíce bílých pera, která místo toho, aby dopadla na zem, začala kroužit kolem oběti a tvořit bílý vír, který vtáhl všechno do hloubky zdí.
Když se později v budovách usadili studenti veterinární univerzity, mnozí z nich přísahali, že v tichých chodbách slyší zvuk skleněného zvonku. A v nádvoří, přesně pod nápisem svatého Václava, v zimních ránech zůstává na zemi bílý kroužek mrazu, i když zbytek dvoru je čistý.
Kdo byla ta žena a kam odvedla ty, kteří z tohoto dvora už neměli odejít, zůstalo tajemstvím zakopaným v základech budov. Kdo však jednou vstoupí do ticha tohoto nádvoří, pocítí, že pod povrchem kamene stále tluší srdce, které odmítá zapomenout.