Příběh: Crkovice
„Tohle je cena za tvou odvahu, Václave!“ křikl starý Ctibor a svaly na jeho tváři se zatřesly, když s hněvem vrhl prázdným pohárem proti zdi. Hliněný nádobí se roztříštilo na tisíc střepů, které zapadly do prachu staré podlahy.
Václav mladší ani nehnul brvou. Stál uprostřed síně, v plném zbrojním rušením, a v nose cítil štiplavý pach kůní a mokrého kovu, který mu připomínal vzdálené kraje, kde se prach z cest mísil s krví. Pod ním, v údolí mezi Dubinou a Lipiňákem, se rozprostíral jejich domov, statek, který kdysi dýchal bohatstvím. Zlatý vůl na rodovém znaku, vyrytý do dřevěných trámů, se zdál v polostínu smát jejich současnému stavu.
„Jedu do Uhr, otče. Pluk Malovce nečeká,“ odpověděl Václav tichým, ale pevným hlasem.
Ctibor se zlomil. Jeho hlas ztratil ostrost a změnil se v chraplavý šepot. „Vrátíš se prázdný. Nebo se nevrátíš vůbec. Už jsme dali do těch válečných tažení všechno. Zůstalo nám jen tohle údolí a rybníky, které nás krmí. Chceš vyměnit hlínu za slávu, která se rozfouká jako prach v cestovních botách?“
Václav nechtěl slávy. Chtěl uniknout tichu, které se do domu začalo plížit jako mlha z okolních lesů. Cítil, jak se v tomto místě něco lámá. Viděl, jak stěny, které kdysi hrdě vyhlížely na okolní kraj, začínají být napadány vlhkostí a zapomněním. Věřil, že vítězství v boji proti Turkům přinese domu nový život, zlato a uznání, které vrátí Crkovicím jejich ztracenou váhu.
Když zavíral těžké dveře za sebou, zvuk zámku zněl jako konečný rozsudek. Poslední pohled na dvůr, kde se v ranním světle zaleskly hladiny rybníků, mu zůstal v paměti jako obraz ráje, který opouští s nadějí, že se do něj jednou vrátí jako vítěz.
Vrátil se. Ale vrátil se jako stín svého bývalého já.
Kůň pod ním byl vyhublý a zbroj měla hluboké rýhy, které žádný lešticí krém nezakryl. Václav už nebyl mladíkem s plamenným pohledem. V očích měl prázdnotu, kterou zanechávají roky v cizích zemích a pohled na tisíce mrtvých. Když vstoupil do brány, neuvítal ho hřmění hlasů ani pach čerstvého chleba. Uvítalo ho ticho.
Domov, který měl zachránit, byl už jen stínem. Rodina zchudla. Tituly, které kdysi s hrdostí nosili, se staly zbytečným přívěskem na prázdném hávu. Václav kráčel chodbami, kde už nesvítily lampy a kde vítr hvízdal skrze škvíry v oknech. Zastavil se u obrazu s goldeným býkem. Zvíře v erbu vypadalo teď unaveně, jako by i ono pod tíhou rodinného pádu klesalo k zemi.
V posledních letech svého života Václav často sedával u okna a sledoval, jak les Lipiňák pomalu přisahuje k domu. Sledoval, jak se v rybnících mísí voda s listím a jak se z budov, které měly být symbolem soběstačnosti a moci, stávají schránky pro pavučiny a tmu.
Jednoho večera, když slunce zapadalo za Dubinu a barvilo oblohu do krvavě rudé, Václav vyfukl poslední svíčku v hlavní komnatě. Nedělal to s hněvem, ale s klidem člověka, který ví, že jeho čas i čas tohoto místa vypršel. V místnosti zůstal jen chlad a vůně starého dřeva.
„Konec je tady,“ šeptal do tmy.
Když odešel, nedovřel za sebou dveře. Nechal je otevřené, aby příroda mohla vstoupit a přepsat příběh rodiny, která chtěla být větší, než jí dovolilo údolí.
Dnes už vítr nehvízdá v chodbách, protože chodbě už není kde hvízdat, jen v rozpadlých kamenech, které se pomalu vracejí do země. Kdo tam dnes vstoupí, pocítí pod nohama tichý doprovod všech těch, kteří věřili, že jejich jméno bude trvat navěky, zatímco v rybnících stále plavou stíny zlatého vola.