Příběh: Kostel Božího Těla (Bludov)
Kuneš sevřel v dlani těžký kožený váček a prsty mu křečovitě vtíraly do kůže hrubý šev. Kolem něj vlyňovaly sněžné závěje, bílé a chladné jako samotná smrt, která právě teď přišla zastavit tlukot srdce statkáře z Hrabenova. Muž ležel v hlubokém sněhu, oči otevřené a prázdné, zkoumající šedé oblohy, zatímco Kuneš stál nad ním a dýchal těžce, až mu mráz pálil v plicích. Peníze v kapse byly horké, i přes vrstvy vlněného pláště.
Cesta do Šumperka byla tichá, jenv křupání sněhu pod botami doprovázelo jeho ústup. V kostele, kde později stál před oltářem, mu však světlo svící připadalo příliš ostré, skoro agresivní. Když kněz v tichosti mše podával svátý chléb, Kunešovi ztuhla hrdlo. Hostie mu v ústech chutnala jako popel a krev. Nemohl ji spolknout. Cítil, jak mu v hrudi roste těžký kámen, který ho tlačil k zemi. Rychlým, skoro zvířecím pohybem ji vyplivl do otevřené modlitební knížky a zaklapl ji, jako by chtěl uvěznit svůj hřích v papírových stranách.
Když opouštěl město a směřoval zpět k sobě, vítr se změnil. Už to nebyl jen mrazivý průvan, ale hluboký, dunící zvuk, který mu zněl v uších jako tisíce malých křídel. Na západním svahu kopce Háj se zastavil. V tu chvíli mu z kapsy vyklouzla knížka, dopadla do sněhu a hostie, ta malá bílá krůpěj, vyletěla ven a ztratila se v bílém chaosu. Kuneš ji hledal, hrabal sníh onglesy, až mu krvácely prsty, ale bylo pozdě.
V tom okamžiku to začalo. První bzučení bylo tiché, téměř neznatelné, ale během vteřin se změnilo v ohlušující hřmění. Ze všech stran, z hlubin země i z vět blízkých stromů, vyletěly včely. Bylo zima, mráz by měl všechno život umlčet, ale ony byly zde. Černé a zlaté body v kontrastu s bílým sněhem. Kuneš se pokusil utéct, ale včely ho obklopily hustým mrakem. Necítil jen bolest z bodů, cítil zvláštní, žárný tlak, jako by ho samotné nebe soudilo.
Když se mrak včel rozplynul, Kuneš zůstal ležet v sněhu, vyčerpaný a zlomený. Pohled mu dopadl k zemi, tam, kde před chvílí ztratil hostii. Mezi sněhem a kameny viděl něco, co mu vyrazilo dech. Včely tam nezůstaly jen tak. Vybudovaly kolem té malé bílé hostie dokonalý, zlatavý klenot z čistého vosku. Byla to monstrance, stvořená z hmyzí práce, zářící v šeru zimního dne jako kousek nebeského slunce dopadlý do bláta.
Kuneš se pokusil natáhnout ruku, chtěl ten zázrak dotknout, ale prsty mu neposlechly. Vzduch kolem něj byl najednou těžký vůní čistého vosku a starého dřeva, přestože v okolí nebyl žádný domov. V tu chvíli uslyšel hlas, který nepřišel zvenčí, ale z hlubin jeho vlastního, rozbitého svědomí. Nebyl to křik ani hněv, byla to tichá, neúprosná pravda, která mu řekla, že některé dluhy nelze zaplatit penězi z ukradeného váčku.
Zůstal tam stát, vteřiny nebo hodiny, zatímco zlatavý vosk včel pomalu tuhl v mrazu. Věděl, že už nikdy nenajde klid v žádném domě, protože jeho duše zůstala uvězněna v tom malém, zlatém kousku na svahu kopce.
Dnes už včely v zimním mrazu nebzučí a Kunešův stín dávno vyprchal. Jenom stěny kostela, které vyrostly na místě onoho zázraku a trestu, stále drží v sobě ticho, které zná jen ti, kteří přišli hledat odpuštění. Kdo jednou vstoupí do tohoto prostoru a přivře oči, může v tichu slyšet vzdálené křídla a cítit vůni vosku, která člověka nutí přemýšlet o tom, co skutečně zanecháváme za sebou.