Příběh: Hrobka Hrubých z Gelenj

„Ustupte, prosím, nechte mě k tomu kříži!“ zakřičel mladý vrhowník Antonín a s prudkostí, která mulem v hlavem srazila blízkého pomocníka, se vrhl do chladného stínu pískovcových dórských sloupu. V rukou svíral těžký železný klíč a v očích měl horečnatý lesk člověka, který právě našel cestu do zapomenutého světa.

Vzduch kolem rotundy v Červených Pečkách byl hustý a chutnal po vlhkém kameni a starém prachu. Byla jaro roku 1846 a stavba hrobky rodiny Hrubých z Gelenj právě dostávala své poslední rytchy. Všechno kolem vypadalo dokonale, čistě a přísně, jako by se architekt snažil zkrotit samotnou smrt pomocí geometrie a rovný čar. Jenže Antonín nehledal krásu architektury. Hledal něco, co zůstalo v zemi z doby, kdy zde stál starý kostel Všech svatých, zbořený před deseti lety.

Když vrhowník otevřel těžká dveře do podzemní krypty, z hloubky se vyvalil proud mrazivého vzduchu, který pálil do plic jako ledová voda. Antonín sestoupil dolů, kde v pološeru tančily stíny. Jeho boty rytmicky klapaly o novou dlažbu, ale zvuk se zvlázně odrážel, jako by mu v každém kroku doprovázela další stopa, která však nezněla jako lidská.

V hloubi krypty, tam, kde se nová zdivi setkávaly se starými zbytky zbouraného hřbitovního chrámu, spatřil něco, co tam být nemělo. Mezi čerstvým pískovcem vyčnívala malá, černá železná krabička, zabořená hluboko do zsuté stěny. Byla studená, tak studená, že Antonínovi ztuhly prsty, když ji vytrhl z hlíny.

V ten moment se nad ním, v horní části kaple, ozval zvuk. Nebyl to hrom ani pád kamene. Byl to tichý, rytmický šepot, který se nesl z výšky světlíkové věžičky, přestože v budově nebyl nikdo kromě něj. Šepot zněl jako jména, která už dávno nikdo nevyslovoval, jako seznamy mrtvých, kteří se odmítali nechat pohřbít pod novým, čistým řádem empírového stylu.

Antonín otevřel krabičku. Uvnitř nebyl dopis ani šperk. Ležela tam jediná, vysekaná kost z prstu, omotaná stříbrnou nití, a malý lístek s jedním jediným slovem, které v českém jazyce znamenalo vracení.

VHUTNUL se do paniky. Chtěl krabičku okamžitě zakopat zpět, ale vteřinu poté zhasla jeho lampa. V naprosté tmě, v tichu podzemního hrobku, ucítil na svém rameni ledový dotyk. Nebylo to zvíře ani vítr. Byl to tlak prstů, které byly tak zmrzlé, že mu propálily látku kabátu až k kůži.

„Kde jsi nás nechal?“ ozval se hlas, který nezněl jako zvuk, ale jako vibrace v kostech.

Antonín vyběhl z krypty tak rychle, že v panice zapomněl zavřít dveře. Vyrazil ven do jasného světla, až se skoro srazil s baronem Josefem Richardem, který právě kontroloval dokončovací práce na fasádě. Baron na něj hleděl s chladným údivu v očích, zatímco Antonín se tř्हal celým tělem a v dlani stále svíral stříbrně omotanou kost.

Vrhowník se nikdy neodvážil vyprávět, co slyšel v hloubi země. Jenže od toho dne se v Červených Pečkách začalo říkat, že kaple, ačkoliv je krásná a vznešená, má v sobě prasklinu, kterou žádný cement nezaplní. Antonín zmizel z města během několika týdnů, zanechal svůj majetek a odešel bez slova, jen aby v posledním dopise příteli napsal, že některé domy pro mrtvé jsou stavěny příliš těsně nad těmi, kteří tam už byli dříve.

Kdo dnes vstoupí do rotundy, uvidí klid a řád. Ale pokud přiloží ucho k východní stěně, tam, kde je vstup do podzemí, možná uslyší tiché, rytmické škrábání, jako by někdo zevnitř zoufale hledal cestu zpět k povrchu, nebo se snažil vymazat stopy, které tam zanechali ti, jež byli zapomenuti pod novými kameny.