Příběh: Kostel Narození Panny Marie (Hoštice)
Václav sevřel rukojeť dýky tak silně, až mu praskala kůže na dlaních a nehty se zaryly do zpoceného železa. Vlhký chlad pozdního podzimu mu pronikal skrz vlněný kabát až do morku kostí, ale on nevnímal zimu, nýbrž prudký tep vlastní krve, která mu divoce hučela v uších jako rozvodněná řeka.
Stál uprostřed nově vystavěných hoštických zídek, kde ještě voněla čerstvá vápenná maltová směs a surový kámen, jenž byl teprve před nedávnem vytesán z jihočeských lomů. Rok páně patnáct set devadesát tři přinesl do téhle kotliny nejen tíživou neúrodu, ale i zoufalství, které Václava dohnalo až sem, k těmto nedokončeným základům svatostánku zasvěceného matce boží.
O pár kroků dál stál Matěj, jeho dřívější přítel a nyní úhlavní nepřítel, s nímž se pohádal kvůli několika měřicům promrzlé půdy. V temnotě, již rozčesávalo jen mihotavé světlo jediné lojové svíce zastrčené do pukliny v novém zdivu, se Matějovy oči leskly chamtivostí.
„Už ti nezbylo nic, Václave,“ sykl Matěj a jeho hlas se odrážel od holých kamenných stěn jako skučení lesní zvěře. „Dům propadl mně, pole jsou moje a tahle stavba jen zakryje tvou potupu.“
Václav neřekl nic. Svaly na jeho pažích se napjaly k úderu. Věděl, že stačí jediný krok vpřed, jediný rychlý pohyb ostří, a pomsta bude dokonána. Nikdo by je v téhle opuštěné vesnici nenašel dřív, než ráno roztaje jinovatka na trávě. Vůně tlejícího listí se mísila s pronikavým pachem studeného potu a střelného prachu z Matějovy pistole, kterou si tiskl pod paží.
Vtom se stalo něco, co oba muže přimělo ztuhnout v půli pohybu.
Hrubě tesaná okenní prázdnota, kam ještě nebyly zasazeny dřevěné rámy, náhle propustila proud neobvyklého světla. Nebyla to záře zapadajícího slunce ani svitu měsíce. Bylo to bledé, stříbřité světlo, které se sneslo z temné oblohy přímo doprostřed místnosti, kde dosud ležely jen hromady písku a tesařských hoblin.
Václav pustil dýku. Zbraň dopadla na zem s tupým, kovovým chřestěním, které v tichu nového chrámu znělo jako výstřel.
Zároveň s tím světlem zazněl zvuk. Nebyl to lidský hlas, ani šelest větru v korunách okolních dubů. Znělo to jako hluboký, rezonující tón bronzového zvonu, který se rozezvučel bez dotyku lidské ruky. Vlna ticha, jež po tomto zvuku následovala, byla tak prudká, až Václavovi zalehlo v uších. Všechna zášť, vztek a touha po krvi se v něm v jediné vteřině zhroutily do prázdna. Podíval se na své ruce, pak na Matěje. Matějova tvář zbledla k nepoznání, zbraně se zbavil stejným způsobem – vysypal ji z ruky do prachu, jako by ho pálila žhavým plamenem.
Bez jediného slova se oba muži otočili zády k sobě a zmizeli v temnotě noci, každý jiným směrem, aniž by dokončili to, kvůli čemu sem přišli.
Zda to byl jen neobyčejný lom světla skrze podzimní mlhu nad jihočeskými rybníky, nebo mrazivé varování shora, se už nikdo nedozví. Jisté je jen to, že holé zdi tehdy poprvé nasály něco, co v nich zůstalo skryté, a lidé z Hoštic od těch dnů nepřestali věřit, že pod touto stříšku občas promluví i samotné ticho.