Příběh: Hřbitovní kaple (Dolní Poustevna)
Kovová mince v dlani Antonína pálila chladem, přestože vzduch byl těžký a vlhký. Stál v průjezdu nové kaple, kde se právě teď setkával svět živých s tichem mrtvých. V kapse měl dopis, který neměl nikdy spatřit světlo dne, a v srdci kámen, který mu bránil dýchat. Pod nohama mu vrzala čerstvá dlažba, která ještě voněla vápnem a novým kamenem.
„Nemůžeš to tak nechat, Antoníne,“ zašeptal si pro sebe, ale hlas mu ztímal.
Pohled mu utekl nahoru, k žlutým a bílým pásům fasády, které v šeru vypadaly jako blé prsty sahající k nebi. Byl rok tisíc osm set sedmdesát šest a tato stavba byla nová, až až příliš čistá na to, aby v ní mohl schovat svou špinavost. Antonín nebyl zvyklý prosit. Byl muž činu, muž, který věřil v řád a v zákon, ale zákon v tomto případě znamenal zničení jeho jména a zvrácení všeho, co budoval.
Krok vpřed, do prostoru, kde se v budoucnu měla nacházet obřadní místnost, ho zastavil prudký náraz větru. Vítr vnikl do průjezdu jako neviditelný host a rozvířil prach z nedaleké stavby. V ten moment se z výšky ozval zvuk. Nebyl to zvon, ten v té chvíli mlčel, ale tiché, rytmické cinkání, jako by někdo nahoře na věži přesuvoval drobné mince.
Antonín ztuhl. Zvedl zrak k římsám a štukovým pilastrům, které ho obklopovaly jako strážci. V tom tichu, které následovalo, zaslechl hlas. Nebyl to křik ani šepot, spíše ozvěna myšlenky, která mu v hlavě zapukala s neúprosnou jasností.
„Kdo zaplatí za pravdu, když je cena život?“
Otočil se prudce, ale za ním byla jen prázdnota hřbitovního dvora a tiché stromy na svahu Ferdinandovy výšiny. V dlani stále svíral mince, ale najednou si uvědomil, že mu v prstech zbývá něco jiného. Mince zmizela. Místo ní tam ležel malý, vyřezaný kousek dřeva ve tvaru kříže, který tam před vteřinou nebyl.
Antonín pocítil, jak mu po zátylku stéká studený pot. Pevně sevřel dřevěný kříž a znovu se podíval na dopis v kapse. Ten papír, který měl zničit život jiného člověka, aby zachránil jeho vlastní, se najednou zdál být těžký jako olovo. Vůně nového tmelu a vlhké země se smísila do jednoho dusivého pachu, který ho nutil k omluvě.
Kdyby odešel teď, mohl by dopis spálit a navždy utajit svou vinu. Ale ten kousek dřeva v dlani mu připomínal, že v tomto nově vybudovaném místě neexistuje žádné skutečné utajení. Vzgledl na štíty s nápisem, který označoval toto místo za hřbitov, a uvědomil si, že se právě teď nachází na prahu svého vlastního duchovního pohřbu.
Krok za krokem se pohnul směrem k hřbitovním bránám, ale neodešel. Zastavil se u jedné z nově vykopaných jám, kde země byla ještě tmavá a syrá. Vytáhl dopis, roztrhal ho na tisíce malých kousků a nechal je vítr roznést mezi čerstvé hrobové květy.
Když se znovu otočil k kaple, slunce na okamžik prosvítilo skrze mraky a dopadlo na žlutou fasádu tak intenzivně, že budova vypadala, jako by zevnitř vyzařovala vlastnív světlo. Antonín už nevěděl, zda to byl zázrak, nebo jen hra světla a stínů v úzkém průjezdu. Věděl jen, že z tohoto místa odchází jako jiný člověk.
Dnes už průjezd kaple neexistuje, zeď ho uzavřela a prostor se změnil v místo rozloučení. Přesto však lidé, kteří tam přicházejí, někdy pocítí zvláštní chlad v dlaních, i když je venku horké léto, a v tichu kaple hledají odpověď na otázku, kterou si Antonín položil před více než stoletím.