Příběh: zámek Žacléř
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že plameny nad návrší hořely jasněji než obvykle — naznačujíc dohledného strážce či hrozbu. Sklesnuv na kolena u zábradlí, pocítil vůni ohně pronikající jeho kůži, připomínající mu nedávné bouřlivé shromáždění místních. Jeho myšlenky byly zaneprázdněny jedinou věcí — Alenku.
Zamračil se a uvolnil dechu, nebezpečí ztratilo na své hrůznosti, když si uvědomil blízkost jejich tajného schůdku. Svého srdce nechal vést a nesl v sobě všechny obavy — Alenka patřila rodině šlechticů. Jejich přátelství se stávalo láskou, ale hranice, které jim stanovili jejich stavovské rozdíly a jeho poddaný status, byly nezničitelné.
"Martin," šeptala Alenka, přistupující k němu s vytrženou rychlostí. Její vlasy visely uvolněny, větrem zaneprázdněné a světlé oči se tajily ve snaze být neviditelná na pozadí stříbrného rána.
"Alenko," odpověděl Martin potichu, uchopiv její ruku. Když se zvedla výška, zdálo se, že svou lehkostí uniká jeho dotyku; ale nesměl jí říct tolik.
"Co si myslíš," zašeptala. "Nemůže být nic dobrého na znameních této bouře."
Martin podíval se do jejích očí, které svítily s odvahou a zmatením — dvojité emoce obklopující jejich nemožný vztah. "Snad jenom snaha rozptýlit naše myšlenky," řekl potichu, když se hořící mraky dotýkaly západního oblouku.
"Ano," uznala Alenka s hlubokým dechem. "Ale takové známky jsou často pokrytectvím." Její ruka se tlačila blíže k němu, jako by hledala útočiště v jeho solidní postavě.
"Otec mi zakázal být tady," řekl Martin s bolestivým smutkem. Jeho slova připomínala přísahu, kterou musel učinit, aby chránil rodinu svého pána proti nebezpečí.
Alenka se vydrala z jeho chycení a její rty posunuly jako by vytýkaly. "A já tě musím opustit kvůli naší rodičovské požadavku," odpověděla, její hlas plný nářku.
"Není to jen tak jednoduché, milá moje Alenko." Martin se pokusil prosit v tichém gestu. "Musíme uvažovat o našem budoucnosti."
Jejich pohledy se promísily, a za okamžik se rozdělili ještě více než jejich slova někdy mohla. Jejich ruce se stále dotýkaly — nepřítomný souhlas s tím, co muselo být.
"Pojď," prosila Alenka hlasem šeptajícím více naděje než jistoty. "Musíme vědět, zda se v naší lásce skryl klam."
Představovala si, že by mohli být jako jejich dálkové přátelé — vzdálení a nevinní — ale Martin jen kývl hlavou, znal toto snění.
Když se snažili najít cestu zpět ke svým domovům, bouře začala praskat nad jejich hlavami. "Musíme se rychle rozloučit," vydechl Martin, tlačený do svého osudu.
Alenka vytáhla jeho tvář k sobě a polibila ho s plností, která přesahovala slova. Při jejich rozloučení byla jistota jako rosa, což činilo každý z nich bohatším a chudšími než dříve.
A když se odcházeli směrem ke svým opuštěným povinnostem, Alenka ho pozdravila s úsměvem na pohled: "Nechme se dočkat tichého rána."
Byla to krátká setkání, ale zůstala v jejich srdcích jako neodolatelná záhadná bolest. Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel. A až bouře ustoupila, stopy jejich lásky zůstaly zachovány ve vzduchu nad Zácléřským hradem.