Příběh: Kostel Nalezení svatého Kříže (Litomyšl-Město)
„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ Jan z hluboka vydechl a pevně sevřel ramena mladého muže, kterého přitlačil k chladné zdi v prostorách koleje. Prsty mu klapaly z nervozity a z úst mu unikl krátký, ostrý pískot hněvu. Mladý student, kterého jmenoval Matěj, jen mlčel a hleděl do země, zatímco mu po tváři stékal pot, který v šeru prostor smrděl strachem a starým pergamenem.
Jan nebyl zvyklý prosit. Byl to muž moci, muž, který v roce 1726 věřil, že svět patří těm, kteří vědí, jak tahat za správné šňůry. V kapse měl dopis, který mohl zničit jeho jméno v celém kraji, a Matěj byl jediným, kdo věděl, kde je originál. Vzduch kolem nich byl těžký, nasycený vůní tlejícího dřeva a vlhkosti, která stoupala z hloubky základů.
„Odpusť mi, pane,“ vyhrkl Matěj tichým, chvějícím se hlasem. „Leží to tam, kde světlo z hory dopadá na kříž. Tam, kde se končí lidské slovo a začíná ticho.“
Jan ho prudce odrazil a bez rozmýšlení vyběhl ven. Nohama tloukl do kamenité cesty, která vedla k nově vyváznímu chrámu. Vzduch byl řezavý, mrazil do plic a v dálce nad Litomyšlí visela mlha, která pohlcovala obrysy ostatních domů. Když přeběhl práh kostela Nalezení svatého Kříže, zvuk jeho vlastních kroků se rozlehl klenbou jako údery kladivem do kovadliny.
Vstoupil do prostoru, který stále voněl čerstvou vápnou malbou a novým tesařstvím. Byla to chvíle krátce po dokončení stavby, kdy se vzduch ještě chvěl očekáváním něčeho posvátného. Jan však nehledal posvátnost. Hledal papír, který měl zničit.
Krok za krokem postupoval hlouběji do lodi. V místě, kde se křížily hlavní osy chrámu, se zastavil. V ten moment se stalo něco, co Janovi vyrazilo dech. Slunce, které se právě probojovalo skrz hustou mlhu, propustilo jediný, úzký paprsek světla. Ten nepadal náhodně. S chirurgickou přesností zasáhl místo na podlaze, kde se v prachu rýsoval stín velkého kříže.
Jan se sklonil. Prsty se mu třásly, když z hluboké spáry v kameni vytáhl složený list. Vteřinu poté, kdy papír sevřel v dlani, celý prostor zaplnil zvuk. Nebyl to hlas, nebyla to hudba. Byl to hluboký, vibrující tón, jako by samotné zdi kostela začaly zpívat. Ten zvuk nebyl v uších, ale v hrudi. Jan pocítil, jak mu v hrdle stoupá žluč a jak se mu náhle v hlavě vyjasnilo vše, co se snažil zapomenout.
Uviděl před sebou tváře lidí, které zradil. Uviděl strach v očích Matěje. V tom hlubokém tónu slyšel pravdu, která byla mnohem hlasitější než jeho vlastní ambice. Papír v jeho ruce byl najednou těžký jako olověný blok. Cítil, jak mu z ruky vykluzuje jistota, že může ovládnout všechno.
Stál tam v naprostém tichu, které následovalo po tom zvuku. Světlo pomalu pohaslo a kostel se znovu ponořil do šedého polostínu. Jan se podíval na dopis v ruce. Věděl, že pokud ho teď spálí, bude to první pravdivý čin v jeho životě. Ale pokud ho ponechá, zůstane vězněm své vlastní lži.
Pomalu se narovnal a pohlédl nahoru k vysokým klenbám. Vzduch byl najednou čistý, téměř sladký, jako by z místa zmizela veškerá špína světa. Jan dopis nešípala, ani ho nespálil. Položil ho zpět na to místo, kde ho našel, a nechal ho tam pro toho, kdo bude mít odvahu ho přečíst.
Když vyšel z kostela zpět do mlhy, nebyl už stejným člověkem. Nekoukal na lidi jako na nástroje, ale jako na stíny, které hledají stejné světlo, jaké on právě pocítil.
Někdo říká, že v tom chrámu dodnes zůstávají šepoty těch, kteří tam přišli s těžkým srdcem a odešli s prázdnými rukama, ale klidnou duší. Kdo ví, kolik dalších tajemství zůstala schována v prasklinách podlahy, čekajíce na svůj paprsek světla.