Příběh: Palác Straků z Nedabylic

„Vypusťte ty zvířata, nebo vám přísahám, že z tohoto domu neodejdete vlastní nohou!“ zakřičel Jan Petr Strak z Nedabylic a prudce udeřil pěstí do dubového stolu, až se v pokojích zachvěly těžké zlaté rámy obrazů. Vzduch v sálem byla hustá vůní tlejícího pergamentu a drahého tabáku, který se mísil s chladem stoupajícím z kamenné podlahy.

Naproti němu stál muž, jehož jméno v kruzích pražské šlechty šeptali jen s opatrností. Byl to mladý učenc z ciziny, který tvrdil, že dokáže v koutcích paláce vidět věci, jež zůstávají skryté před běžným zrakem. Jan Petr, muž zvyklý na řád a moc, nesnesl pohledu, kterým ho tento cizinec provázěl. Nebyl to pohled strachu, ale fascinace, jako by Jan Petr nebyl pánem domu, nýbrž pouhým stínem v prostoru, který mu nepatřil.

„Váš hněv je jen maskou pro strach, pane hrabě,“ odpověvěl muž tichým, až příliš klidným hlasem. „V tomto domě se nestřetáváte se mnou, ale s tím, co zde zůstalo po těch, kteří v hloubce dvora lili tekutý kov a hledali pravdu v tvarech soch. Cítíte to také? Ten tichý řev, který přichází ze zdí?“

Jan Petr vybuchl smíchem, ale byl to smích nervózní. Krok směrem k cizinci byl rychlý, ruka sevřená v pěst. V ten moment se však stalo něco, co v paměti služebníků zůstalo vyryto na celá desetiletí. Světla svíček v masivních držácích najednou zmodraly. Plameny se neklonily k větru, ale začaly se kroužitit do malých vírů, jako by je přitahovalo něco neviditelného v prostoru mezi oběma muži.

V sále zavládlo nepřirozené ticho. Zvuk hodin v předsíně utichl, ačkoliv jejich kyvadlo stále kmitalo. Jan Petr ztuhl. Cítil na kůži náhlý, mrazivý chlad, který ho přinutil vystřehnout prsty. Z koutů místnosti, kde se stínaly barokní štuky a stíny, se začaly oddělovat postavy. Nebyly to lidé, ale spíše zrcadlové odlesky něčeho zvrněného. Sedm černých siluet, bez tváří, jen s dlouhými prsty, které se pomalu plazily po stěnách a stropě, obkličovaly hraběho v dokonale synchronizovaném pohybu.

„Co jste to za čerta přivedl do mého domu!“ zařval Jan Petr, ale jeho hlas zněl teď slabě, jako by ho pohlíval hustý samet.

Cizinec se jen pousmál a ukázal prstem nahoru, kde se jedna z postav dotýkala rudé barvy na nástěnném obrazu. V místě doteku se barva začala hýbat, tekla jako čerstvá krev, přestože malba byla suchá už mnoho let. Postavy neútočily. Jen pozorovaly. Sledovaly každý pohyb hraběho s trpělivostí, která nepatřila do světa smrtelníků.

Jan Petr se pokusil vykřiknout na stráže, aby vtrhly do sálu, ale zjistil, že nemůže pohnout rty. Byl uvězněn ve vlastním těle, zatímco sedm stínů se začalo pomalu stahovat do jednoho bodu – do prázdného prostoru v rohu místnosti, kde kdysi stála věž johanitského opevnění. S posledním zábleskem modrého plamene zmizely všechny postavy i cizinec, jako by je někdo vymazal z existence jedním tichým slovehem.

Hrabě zůstal stát uprostřed sálu, třesoucí se v mrazu, který z místnosti neodstoupil ještě několik dní. Nikdy už s nikým o této události nemluvil, ale od toho dne už nikdy nevstupoval do zadního křídla paláce po setmění. Služebníci vyprávěli, že Jan Petr začal v noci chodit chodbami a šeptat do prázdnoty, jako by se snažil vyjednat mír s někým, kdo nemá jméno.

Kdo dnes prochází tichými chodbami nebo hledá v detailech barokních portálů něco zvláštního, možná stále cítí ten stejný náhlý chlad. Stíny v rozích místností se někdy pohnou proti směru světla, a pokud budete dostatečně tichí, uslyšíte v dálce ozvěnu hněvného křiku, který byl dávno pohltěn tichem kamenných zdí.

Tajemství sedmi stínů zůstalo zakleté v omítce a barvách, které stále čekají na toho, kdo je dokáže znovu probudit.