Příběh: Kostel svaté Anny (Žižkov)
Stál v blátě Tovačovského ulicy a v levé dlani svíral těžký železný klíč, který mu nepatřil. Prsty měl zimové, modravé a třesoucí se, přestože v kapse saku pálil žár ukradených šperků. Matěj svalil pohled k zemi, kde se odrážely šedé nebe a nové, ostré hrany budov. V hlavě mu stále znělo poslední slovo jeho bývalého partnera, které mu vynesl vítr z úzké uličky: „Nikdy se z toho nevyvratíš.“
Krok vpřed byl těžký, jako by ho k zemi táhla samotná hřích. Před ním vyrostila stěna nového chrámu, jehož tvary nebyly jako u starých pražských kostelů. Byly v něm geometrické linie, zvláštní rostlinné vzory v omítce, které vypadaly, jako by je do betonu vryl někdo, kdo hledal řád v chaosu světa. Matěj se zastavil u portálu. Vůně čerstvé vlhkosti, vápna a vzdáleného kouře z žižkovských pecí mu plnila nosnice.
Vstoupil dovnitř. Ticho zde nebylo prázdné, ale husté, téměř hmatatelné. Světlo pronikalo skrze vysoká okna a klesalo do prostoru v ostrých, čistých sloučích, které rozsekaly šero lodi. Matěj se nepostavil k modlitbě. Opřel se o chladný kámen boční lodi a zkusil zrovnat dech. V ten moment se z hloubi prostorů, kudy vedla cesta k budoucímu klášteru, ozval zvuk. Nebylo to šustění šatů ani kroky kněze. Byl to tón, čistý a vysoký, jako by někdo tloukl do krystalové číše.
Zvedl hlavu a pohlédl k hlavnímu oltáři. V tom šerosvětle, tam, kde se stýkaly moderní linie secese s dávným duchem víry, viděl postavu. Byla to žena v jednoduchých šatech, zády k němu, s rukama složenými v tichém gestu. Matěj cítil, jak mu v hrdle stojí žluč. Chtěl odejít, zmizet v labyrintu žižkovských ulic, ale nohy ho neposlechly.
„Vím, co neseš v kapse,“ ozval se hlas. Nebyl hlasem člověka, spíše ozvěnou, která přišla ze všech stran zároveň.
Matěj ucouzl, až narazil zády do tvrdé stěny. „Kdo jste? Co chcete?“ vyštěkl, ale jeho hlas zněl slabě, skoro dětsky.
Žena se neotočila. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k východnímu průčelí, kde se nad městem vznášela malá zvonička. „Kdo krade světlo ostatním, zůstane v temnotě, i když stojí v nejjasnějším sálu. Ten klíč v tvé dlani neotevře žádné dveře, které by ti přinesly klid.“
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Světlo z pětibokého okna nad ním náhle prudce zesílilo, až se prostor zaplavil bílou září, která zastřela obrysy lodi i empory. V tom oslnění pocítil náhlý, prudký chlad na své levé dlani. Když mžikl a zrak se mu vrátil do normálu, žena byla pryč. Byla tam jen prázdná prostorová čistota nového chrámu.
Matěj pomalu otevřel ruku. Železný klíč byl pryč. I šperky, které s takovým úsilím v kapse schovával, zmizely. Zůstala v dlani jen jedna věc: malý, bílý kámen, hladký jako oblázek z potoka, který tam před minutou nebyl.
Vyšel z kostela s prázdnou kapsou, ale s pocitem, že mu z hrudníku spadla skála, kterou nosil roky. Nedíval se už za sebe, jen hleděl na vysoký štít budovy, která se tyčila nad nárožím ulic jako strážce.
Kdo dnes prochází kolem těch geometrických vzorů na fasádě, možná si nevšimne, že v jednom z koutů portálu stále zůstává stopa po něčem, co není z tohoto světa. Někteří říkají, že v tichu lodi stále slyšet ten jediný krystalový tón, který připomíná každého zbloudilého, že některé dveře se zavřou navždy, aby se mohly otevřít jiné.