Příběh: Kostel svatého Bartoloměje s farou
„Kde jsi to schoval, ty zloději?!“
Hlas Mikuláše rozsekl ticho v Dřevčicích jako nůž. Stál v prachu lodi kostela svatého Bartoloměje, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti krátkého meče. Naproti němu, přimrzlý k chladné zemi, klečel mladý tesař Jan. Mezi nimi ležel rozbitý dřevěný truhlík, ze kterého se rozplynul drahocenný prach a pár stříbrných mincí.
Mikulášův dech tvořil v chladném vzduchu bílé obláčky. Vzduch v kostele chutnal po starém kameni, vlhkosti a zbytcích vyhaslého vosku. Gotické klenby nad nimi se ztratily v šeru, jen jediné úzké okno propouštělo paprsek světla, který dopadal přesně na tvář Janovo. Mladík se tř्हál, ne jen chladem, ale hrůzou z toho, co právě udělal. Ukradl věci, které nepatřily jemu, z místa, které mělo být nedotknutelné.
„Prosím, pane, já jen chtěl zachránit svou sestru z hladu,“ vyhlásil Jan tichým, chraplavým hlasem.
Mikuláš se krátce, chladně zasmál. Přistoupil blíž a špičkou meče zvedl Janovu bradu. V očích šlechtice nebyla žádná soucitnost, jen hluboká, temná prázdnota. Mikuláš nebyl v kostele proto, aby hledal spravedlnost, ale aby smazal stopy svého vlastního hříchu. Truhlík, který Jan rozbil, obsahoval dopisy, jež mohly Mikuláše zničit. Teď, když byly pryč, mohl se z mladého zloděje snadno zbavit a svět by ho viděl jako hrdinu, který dopadl na pachatele.
Zvedl meč vysoko nad hlavu. Kov zazvonil v tichu chrámu.
V ten moment se stalo něco, co v žádné z knih o tomto místě nenajdete. Jan zavřel oči a čekal na úder, ale místo hlučného dopadu oceli do masa zaslechli oba jen jemný, téměř neslyšný zvuk. Byl to zvuk, jako když tisíce křídel najednou zatřepotají v prostoru lodi.
Mikuláš ztuhl. Jeho zornice se rozšířily. Pohled mu utekl k jedné z kamenných konzol, které držely klenbu u triumfálního oblouku. Ta jedna, odlišná od ostatních, masivní a hrubě opracovaná, se zdála v šeru hýbat. Nebylo to hýbání kamene, ale světla. Z hloubi zdiva, z místa, kde se ranní slunce dotýkalo starého pískovce, vyšel záblesk tak čistý, že oba muži museli přimhouřit oči.
V tom světle Mikuláš neviděl stěny kostela ani vyděšeného tesaře. Viděl svou vlastní tvář, ale bez kůže. Viděl se tak, jakým byl uvnitř – ohlodaný, vyprázdněný, bezdušý. Byl to obraz tak silný a pravdivý, že mu meč vypadl z ruky a s hlasitým kovovým cinkotem dopadl na dlažbu.
Jan otevřel oči. Světlo zmizelo stejně rychle, jako přišlo. V kostele znovu vládlo mrazivé ticho, jen někde v dálce za zdmi zazvonil zvon. Mikuláš však už nestál nad ním jako kat. Klesl na kolena, zakryl si obličej dlaněmi a začal tichým, zoufalým pláčem vyvolávat jména lidí, které kdysi zradil.
Jan nečekal. Vstal, zvedl zemi poslední mince a vyběhl ven do světa, kde ho už nikdo nehledal. Nikdy už se do Dřevčic nevrátil, ale celý život v sobě nosil obraz toho jediného paprsku světla, který mu zachránil krk.
Mikuláš v kostele zůstal ještě dlouho. Lidé říkají, že od toho dne přestal být hrozbou a stal se stínem, který v chrámu pomáhal s opravami a mlčel o všem, co viděl.
Dnes už v kostele svatého Bartoloměje chybí mnoho věcí, některé jsou v depozitářích, jiné zmizely v prachu staletí. Ale kdo vstoupí dovnitř a hledí nahoru, na tu jednu zvláštní kamennou konzolu u oblouku, možná pocítí zvláštní chlad v zátylku a pocit, že ho někdo pozoruje. Je to jen hra světla a stínů v starém kameni, nebo tam stále přebyvají odlesky pravdy, které kdysi srazily hrdého muže na kolena?