Příběh: Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (Teplá)

Kovová rukojeť dýky pálila do dlaně, zatímco Matěj stál v hlubokém stínu kamenného portálu a sledoval, jak se z hlubin země vyvaluje hustá, rezavě červená voda. Ten pramen, o kterém všichni mluvili jako o daru nebes, mu v tuhle chvíli připomínal čerstvou krev. V kapse měl dopis, který měl zničit život muže, jenž právě teď klečel u vody a v tichosti šeptal slova, která Matěj nesměl slyšet.

Krok po kroku se přibližoval k té malé kapli. Vzduch kolem něj byl těžký, prosycený pachem vlhkého kamene a něčím sladkým, co připomínalo rozkvetlá jablečná stromy v říjnu. Matějovy prsty se sevřely pevněji. Nenávist, která v něm vřela roky, byla silnější než strach z božského hněvu. Chtěl vidět ten výraz v tváři svého nepřítele, když zjistí, že všechno, co postavil, se zhroutí v jeden jediný okamžik.

Když se zastavil těsně za zády klečícího muže, světlo se náhle změnilo. Slunce, které doposud pálilo do klobuku, zmizelo za hustým mrakem a prostor kolem kaple zaplavil podivný, stříbřitý šero. Matěj zvedl ruku, aby zasáhl, ale v ten moment se stalo něco, co mu zastavilo dech.

Z hloubky země, z onoho železitého pramene, se ozval zvuk. Nebyl to šum vody, ale hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod nimi začala zpívat. Ten zvuk nešel do uší, ale přímo do hrudníku, kde rozhýbal všechno, co Matěj tak pečlivě zamknul v temnotě svého srdce.

Muž u pramene se otočil. V jeho očích nebyl strach, ale zvláštní, tichý klid. Nepohlédl na dýku v Matějově ruce, nýbrž na jeho tvář, jako by viděl hluboko pod kůži, až k samotnému jádru jeho utrpení.

„Voda smývá špínu z těla, ale k tomu, co je uvnitř, potřebuješ jiný druh ohně,“ řekl muž hlasem, který zněl jako praskání suchého dřeva v krbu.

Matěj chtěl zakřičet, chtěl ho urazit, ale slova mu zamrzla v hrdle. Vteřinu poté, kdy se jejich pohledy setkaly, pronikla prostorem prudká vlna tepla. Bylo to neuvěřitelné, protože venku zuřil chladný vítr a vzduch byl ledový, přesto Matěj pocítil na kůži žár, jako by stál u otevřených dveří horké pece. To teplo ho neopalovalo, ale začalo ho pomalu rozpouštět.

Dýka vyklznula z jeho zpocené dlaně a s kovovým cinknutím dopadla na kamenný dlažební kostelního zástřeší. Matěj se podíval dolů na své ruce a zjistil, že se třesou. Všechna ta hněvná slova, všechny plány na pomstu, které ho provázely celou cestu do Teplé, najednou ztratily svůj smysl. Byly prázdné jako vyschlá studna.

Klekl si vedle toho muže, ne proto, aby se modlil, ale protože mu náhle došly všechny síly. Voda v prameni stále tekla, rudá a hustá, ale teď už v ní neviděl krev. Viděl v ní zrcadlo, které mu ukazovalo pravdu o něm samém.

„Kdo jsi?“ vydechl Matěj a hlas měl popraskaný.

Muž se jen mírně usmál, vstal a bez jediného slova odešel směrem k lánům, kde se začínal rýsovat obrys budoucího kláštera. Nechal Matěje samotného v tom zvláštním, stříbřitém světle, s dýkou ležící v prachu a s pocitem, že právě v tento moment přestal být otrokem své vlastní nenávisti.

Matěj tam zůstal dlouho. Sledoval, jak se voda z pramene mísí s prachem cesty a vytváří tvary, které připomínaly zapomenuté znaky starého jazyka. Když konečně vstal, dopis v jeho kapse byl už jen kusem zbytečného papíru. Roztrhal ho na tisíce malých kousků a nechal je vítr roznést kolem kamenných stěn.

Dodnes se říká, že kdo k tomuto místu přichází s těžkým srdcem, může v šumu vody slyšet stejný tón, který kdysi zastavil ruku vraha. Někteří tvrdí, že je to jen ozvěna země, jiní věří, že tam stále hlídá někdo, kdo zná cenu odpuštění.