Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Štramberk)
„Tady končí tvá cesta, Matyáši, a začíná tvůj dluh,“ zasyčel muž s tváří rozrytou jizvami a sevřel ruku kolem krku mladého muže. Matyáš se zakrhal, zády přitisknutý k chladnému kameni nově zdivaného portálu. Vzduch kolem nich voněl čerstvou vápennou omítkou a mokrým prachem z nedalekého staveniště. Byl rok tysíc sedm set dvacet dva a Štramberk se právě probouzel z mlhy, která obalovala hory jako hustá vlna.
Matyáš v dlaních křečovitě svíral kožený váček s penězi, které mu nepatřily. Ukradl je z truhly svého pána, zbloudil v hříchu, který mu sliboval svobodu, ale přinesl jen děsivý strach. Teď stál před vstupem do nového kostela svatého Jana Nepomuckého, stavby, která se zvedala nad náměstím jako bílý maják v moři chaosu.
„Dej mi to, nebo tě nechám tady jako základní kámen pro další zdi,“ pohrozil mu vymahač a přitlačil ho silněji k portálu. Matyáš cítil hrubost kamene pod svými lopatkami a v uších mu tlouklo srdce jako zběsilý zvon. V ten moment se dveře kostela s tichým skřípnutím otevřely.
Z temnoty lodi vyšel páter Karel Pfefferkorn. Jeho roucho bylo šedé od prachu a v očích měl klid, který v onom okamžiku působil téměř nadpřirozeně. Matyáš v panice vyrazil vpřed, vrazil se mezi vymahače a kněze a vběhl do chrámu. Vběhl hlouběji, tam, kde ho obklopila tichá velkolepost valených kleneb a vůně tlejícího vosku.
Zastavil se uprostřed lodi, zmatený a vyděšený. Světlo dopadalo z vysokých oken s půlkruhovým záklenkem a kreslilo na podlahu dlouhé, zlatavé pruhy. Matyáš se rozhlédl. V prostoru nebylo nikdo, jen on a ticho, které bylo tak husté, že v něm mohl slyšet vlastní dýchání. Vzhlédl k výšinám, kde se nad ním klenul vítězný oblouk do kněžiště.
Najednou se z prostoru nad ním ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné, rytmické cinkání, jako by někdo lehce narážel kovovou lžičkou o sklo. Matyáš ztuhl. Zvuk přicházel z místa, kde se v budoucnu měla zvednout věž, ale nyní tam byla jen otevřená plocha a stíny.
„Proč jsi přišel s kradeným zlatem do domu pravdy?“
Hlas nebyl hlasem pátera Pfefferkorna. Byl to šepot, který nezněl v uších, ale přímo v jeho hlavě. Matyáš klesl na kolena. Podlaha byla studená, mrazivá, přestože venku svítilo slunce. Podíval se na své ruce. Váček s penězi, který tak pevně svíral, byl najednou těžký jako olovo. Cítil, jak ho tíží, jak ho táhne k zemi, až mu začala brnit ramena.
V ten moment zahlédl v odrazu jedné z mosazných lamel v interiéru postavu. Stál tam muž s pěti hvězdami kolem hlavy, který na něj nepohlížel s hněvem, ale s hlubokým smutkem. Postava se nepohnula, jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k východu, zpět k vymahači, který právě přejšel práh kostela.
Matyáš pocítil v hrudi prudký náraz, jako by mu někdo stiskl srdce. Nebyla to bolest, ale náhlý, čistý vhled do vlastní zmaru. Uvědomil si, že svoboda koupená lži je jen jinou formou vězení. Vstal, s tváří zaplacanou slzami, a s váčkem v ruce vykročil vstříc svému pronásledovateli.
Když vymahač přišel k němu, Matyáš mu peníze prostě podal. Bez boje. Bez hádky. Jen s prázdným pohledem, který hledal něco, co už v tomto světě neexistovalo. Vymahač, zmatený takovou kapitulací, peníze vzal a odešel, přičemž ani jednou se neotočil.
Matyáš zůstal stát v lodi kostela a díval se na prázdné místo, kde před chvílí viděl onen tajemný obraz. Vzduch v chrámu byl najednou teplý, skoro hmatatelný, jako by ho někdo objal neviditelnou pláští.
Kdo z něj v onom okamžiku vytrhal z beznaděje a kdo mu v uších zanechal ten tichý, kovový zvuk, zůstává tajemstvím utkaným do kamených zdí. Jen ti, kteří dnes vstoupí pod stejné klenby, občas pocítí zvláštní chlad v zátylku a pocit, že někdo z neviditelného světa stále hlídá jejich svědomí.