Příběh: Kostel svatého Gotharda (Slaný)
Krvavý nůž v pravici mu kluzal z potem vlhkých dlaní, zatímco nad hlavou slyšel neutuchající řev táboritských vojáků, kteří právě prolomili městské hradby. Matěj přitiskl záda k chladnému kameni stěny kostela svatého Gotharda a snažil se utišit svůj prudký dech, který v tichu chóru zněl jako kvílení raněného zvířete. V rukou svíral ne jen zbraň, ale i těžký měšec se zlatem, který předtím vytrhl z rukou vyděšeného správce.
Vzduch v chrámu byl hustý, cítit v něm byl starý prach, plynulý vosk z dohořelých svící a pronikavý pach strachu. Matěj nebyl hříšník z vyznání, byl hříšníkem z volby. V chaosu bitvy, kdy město Slaný v dubnu roku 1425 plápolo, našel svou šanci. Zatímco ostatní obránci v panice utíkali do věže, on se rozhodl ukrást to, co mu nepatřilo, a zmizet v dýmu požárů.
Kroky na dlažbě se přiblížily. Zvuk kovovýchvůtů o kámen byl rytmický a neúprosný. Matěj se přikrčil níže, až mu kolena dopřela o tvrdou podlahu. Pohled mu sklouzl k obrazu na stěně, kde Kristus držel kalich. V tom šeru se zdálo, že postava na malbě nehlídá jen obřad, ale sleduje každý jeho pohyb s tichým odsouzením.
Vtom se dveře rozletěly a do lodi vtrhl muž. Nebyl to voják, ale starý kněz s roztrhaným rouchu, který v očích nesl zrcadlo celého témej chaosu, jenž zuřil venku. Kněz ho neviděl, nebo ho nechtěl vidět. Doputoval doprostřed lodi, klesl na kolena a začal šeptat modlitby, které se mísily s hřměním děl a křiky z věže, kde právě začínal stoupat černý kouř z ohňů, v nichž táborité pálili ostatní.
Matěj ucítil, jak se mu v hrudi něco svírá. Zlato v měšci bylo těžké, ale ta tíha v jeho srdci byla nesnesitelnější. Podíval se na nůž, pak na bezbranného starce a pak nahoru, do temnoty klenby, kde se v prázdném prostoru vznášely víry prachu v paprscích světla pronikajících skrze úzká okna.
Najednou se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Z horního chóru, odkud nevedla žádná cesta dolů, klesl jediný bílý peřík. Pomalý, tančící pohyb, jako by ho někdo s jemností vodicázky pustil právě v ten okamžik, kdy Matěj uvažoval o tom, zda kněze umlčít, aby mu nepřekážel v úniku. Peřík dopadl přesně na zlatý měšec, který ležel na zemi.
V tu chvíli se v kostele rozlehlo ticho. Nebylo to ticho prázdnoty, ale ticho, které hlušilo všechny zvuky války venku. Matěj ztuhl. Měl pocit, že ho obklopuje neviditelná stěna, která ho odděluje od světa krve a nenávisti. V tom absolutním klidu uslyšel hlas. Nebyl to zvuk, který by přišel z hrdla, ale spíše ozvěna v jeho vlastní mysli, čistá a chladná jako pramen vody z hluboké studny.
„Kdo z nás odejde z tohoto domu čistý?“
Matěj vytrhl ruku s nožem z prsů. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl a pach vosku se změnil v vůni čerstvých květů, přestože venku vše hořelo. Podíval se na kněze, který stále modlil, a pak na své ruce. Zlaté mince mu v dlaních začaly pálit, jako by se změnily v žhavé uhlí. Bez rozmýšlení, s křečovitým vzdychem, měšec odhodil. Nevrátil ho knězi, ale nechal ho ležet tam, kde peřík označilo místo hříchu.
Vyběhl z kostela právě ve chvíli, kdy se nad městem zvedl další mrak popela. Nebylo mu rağmen na zlato, ale na tom, co v tom tichu uviděl.
Dnes už v chrámu žádné plameny nedopálají a vojáci dávno utichli. Jen ti, kteří vstoupí do lodi a zvednou zrak k loutním klenbám, někdy pocítí zvláštní chlad v místě, kde kdysi stál muž s nožem v ruce a kde se rozhodlo o jeho záchraně jediné bílé peříčko.