Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího (Mirošov)
Krvavé prsty se třesly, když Matěj přitiskl studený kámen k tváři. Vzduch kolem něj chutnal po železe a starém prachu, který vířil v paprscích světla pronikajících sklem. Stál vprostřed nově vyzdvižených zdí, které v roce 1675 ještě voněly čerstvou vápnou a mokrým pískovcem. Pod jeho botami však ležely zbytky něčeho mnohem staršího – trosky zapomenuté vesnice, která dávno utonula v tichu.
„Nemohl jsi to udělat, Matěji,“ zasyčel hlas za jeho zády.
Matěj sebbehl z kolen a prudce se otočil. Před ním stál pan Jan, muž s tváří jako z vyhlazeného žuly, jehož oči neznály soucit. V ruce držel pergamen, který měl být zničen. Matěj věděl, že pokud tento list opustí prostor budovaného chrámu, jeho život bude konán v řetězech nebo na šibení. Hřích, který spáchal v zápalu zmaru, nebyl jen krádeží, byla to zrada, která mohla zničit celé rodové jméno.
„Bůh vidí vše, i to, co jsi zakopal v hlíně Chylic,“ pokračoval Jan a pomalu přistupoval blíž.
Matěj se couvl k východní stěně, tam, kde se právě dokončoval presbytář. Cítil chlad stěn, které byly postaveny z kamenů starého, zborněného kostela. Bylo v nich něco těžkého, jako by v každém bloku zbylo echo tisíců modliteb lidí, kteří zde žili před stoletím a pak zmizeli. V ten moment se mu zdálo, že ze stěn vychází tichý, hluboký hluk, podobný vzdálenému bouření.
Zatímco Jan natahl ruku po papíru, Matějův zraktvekl na obraz nad oltářem. Svatý Jakub se zjevoval králi Ramirovi, v gestu plném síly a neochvějného povzbuzení. Matěj vtom pocítil prudký poryv větru, přestože všechna okna byla zavřená. Průvan přinesl s sebou vůni divokých růží a mokré země, vůni, která do uzavřeného prostoru s čerstvou vápnou nepatřila.
„Podívej se na něj!“ vykřikl Matěj a ukázal na obraz.
Jan na okamžik zaváhal. Vteřinu, kdy se jeho pozornost odvrátila od hříšníka k malování, využil Matěj. Nevykřikl, neutekl. Místo toho se prudce vrhl k zemi a vrazil ruku do hluboké spáry mezi novými kameny a starými základy, které tvořily podlahu. Prsty narazily na něco tvrdého a studeného. Byla to stará deska, skrytá hluboko pod vrstvou prachu.
Když v ní našel oporu a prudce se odrazil, aby se vyhnul Janovu úchopu, stalo se něco nevysvětlitelného. Z temného koutu pod kruchtou, kde stála kamenná křtitelnice, vyšlehlo prudké, bílé světlo. Nebyl to záblesk blesku ani odraz slunce. Bylo to jasné, koncentrované světlo, které na okamžik oslepilo oba muže. Jan vykřikl a zakryl si oči dlaněmi, papír mu vypadl z prstů a rozeprostřel se po podlaze.
Matěj však neviděl jen světlo. Viděl stín malé dívky, která stála u křtitelnice. Neměla na sobě šaty z jejich doby, její tvář byla klidná a v rukou držela tři květy, které v tom prachném prostoru vypadaly neuvěřitelně živě. Dívka na něj nepohlédla, jen tichým gestem ruky ukázala směrem k jižnímu vchodu, k bránce, která vedla ven do hřbitovního areálu.
Matěj neváhal. S anebem v hrdle popadl pergamen z podlahy a vyrazil směrem k východu. Jan se snažil volat, ale jeho hlas zněl slabě, jako by ho pohlila hloubka země. Matěj vyběhl ven do ostrého vzduchu, v uších mu stále znělo tiché, melodické zvonění, přestožto věž v tu chvíli mlčela.
Když se po několika hodinách z dálky ohlédl na samotný kostel svatého Jakuba, stojící osamoceně v tichu zaniklé osady, neviděl jen budovu z kamene. Viděl místo, kde se vrstvy času propletly natolik úzce, že mrtví mohli podat ruku živým, aby je vytrhli z beznaděje.
Kdo dnes prochází kolem těch tichých zdí a hrobů, možná pocítí ten samý zvláštní chlad v zádech, který není způsoben větrem z Brd, ale přítomností někoho, kdo stále hlídá tajemství zakopaná v základech.