Příběh: Kostel svaté Apoleny
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že se podoba jeho světa změnila — nebylo to nic konkrétního, jen pocit, že je něco nesprávné. Jeho oči procházely temnými uličkami Přimdy a začaly se široce rozvíjet, jak by zaslepená ptákem v letu před ohrožením.
Kostel svaté Apoleny stál vzdáleně jako tmavá siluetka na obzoru. Martin již dříve mohl cítit tajemnou energii, která vycházela z jeho kamenů a dřevěného sloupového uspořádání, ale nyní to bylo jako zoufalé volání. Vytahoval klobouk před úsměvem starostlivých hvězd na obloze a sotva se domníval, že bude schopen odpovědět na svůj vlastní náhlý hřích.
Ve chvíli, kdy nastoupil do klidné zahrady kostela, Martin cítil, jak jeho nohy stoupají podle neviditelného přitažlivosti. Byl tam úzkost, která už nepřipouštěla zpomalení; pocit, že se něco hýbe za stíny, co mu bylo tajemstvím. Zvláštní smyslové vůně — kombinace vypařeného olivového oleje a vzdálených topení — si vybudoval dráhu kolem jeho tváře, jako by ho někdo vedl.
Přestože kostel už nemohl sloužit svým původním účelům díky rozpadu a opuštění, v jedné z jeho koutových kapliček našel Martin úkryt. Když se sklonil před malým oltářem s vybledlou obrazovkou svaté Apoleny, neslyšitelně šeptal: „Pomoz mi vidět, pokud to je to, co jsem třeba.“
Není zázrakem, že v tu chvíli se uvnitř kaple rozlila slabá svítivost. Nebylo to světlo lampy nebo slunečního paprsku, ale spíše něco více podobného skleněnému zrcadlu, které zašilo obraz. Obrázek, který se objevil na půdě kaple, byl jeho vlastní — jen tak, jako by bylo jeho nitro promítnuto ven a mohlo být vidět jinak.
Oči mu otevřely před náhlým oslnivým světlem. Byly to stejné černé oči, jako vždy byly, ale plné poznání a hlubokého pokoje, které nikdy nezažil předtím. Na obrazu na zemi viděl jemný nápadník — známka, že to, co se dnes odehrálo, bylo více než pouhá náhoda.
Martin vystoupil na nohy a začal bloudit kolem kaple, každou krokem opakováním slov, která si vybudovala jeho duše: „Uprostřed temnoty bylo světlo.“ Jeho rty se pohybovaly sám nevědomky a v chvilce osvobození byl si schopen uvědomit, že hřích, který ho tížil, nyní neměl moc nad ním.
Slova se rozplynuly do zvonivých ozvěn při jeho odchodu z kostela. Byl to návrat, způsobený tajemnou poutavostí místa a vlastním poznáním. Vracel se k životu s novým účelem — nebylo mu důležité, jak vysvětlit, co se stalo; pro něj to byla jistota.
Při odchodu z kostela svaté Apoleny si Martin vzpomněl na slova starého faráře: „Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.“ Martin však věděl, že tajemství kostela je jedinečné jako křídlo, které se otevře pouze tehdy, když je čas správný. A tak byla jeho cesta do neskončenosti zahájena novou vírou v to neviditelné.