Příběh: Kostel svatého Cyrila a Metoděje (Ostrava)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho srdce se třese jako list u chladného deště. Vystoupil na schody vedoucí ke Kostelu svatého Cyrila a Metoděje bez jasného účelu než zoufalství, které ho nutilo hledat odpovědi kdekoliv. Jeho nohy se třásly pod ním s každým krokem přes kostelní dvůr, a když se díval nahoru, viděl pruhy světla zasahujících do čtyř velkých větracích oken, která rozsvítila bahnité podlahu. Vzdálil se do klidných údolí kostela, kde všechno bylo pokryto šedým nebožetníkovským tichem.
Martin si představoval, že to je pouhá památka našeho hříchu a marnosti. Ještě včera se zapletl do situace, kterou nemohl řešit — zrádné slovo, které nechal uniknout a poškodilo jeho nejlepšího přítele Janu. Každý hlas, každé křídlo ptáka se zdálo posmívat se jemu.
Seděl na kamenném lavici uvnitř kostela, zatímco vzdálený zvon zahlaholil, jeho znění pronikalo skrze stěny s hlasem jako kouzelného nápěvu. Zvuk se rozplétal a vířil kolem něj, než se vzdálil — připomínka malých zvonů nad chrámovými dveřmi, jejichž hmotnost byla známá tisícům lidí. Vítr šeptal skrz prázdné prostory kostela, vzduch se oplýval tichou vonnou světlostí.
Pozornost si vydobyla náhle svítivá zář, která sahala z podstavce s vyrytou Scenou Zvěstování. Světlo se zdálo být živé — pulzující a přesto uklidňující jako hlas tichého radostného šeptu.
„Co to je?“ vyzval Martin, svým slovům dávaje úmysl. Jeho myšlenky byly pohrouženy do hlubokého zamyšlení, srdce se stále třáslo jak něco, co čeká na odpověď.
Najednou jeho okolí osvětleno světlejšími paprsky skrz víčka. V tomto klidu a světle mizel jeho pocit hrůzy — nahrazovala ho nějaká neznámá jistota. V tu chvíli si uvědomil blížící se přítomnost, téměř hmatatelnou jak vzduch kolem něj.
„Nechť odpustíš," mluvil hlas plný soucitu a laskavosti, ale slova byla tak známá — jako posvátné kouzlo nebo zpomalené rozhovory s jeho dědečkem. Jeho oči se opřely o nesmírný relief Kříže na oltáři, a jak byla tato síň věnována uctívání, tak i pokání.
„Co je to za zázrak?“ ptal se Martin, jeho hlas zněl chabě ve srovnání se šelestem svého nitra. Odpověď nepřišla — pouze pocit uklidnění a pokory, který zasáhl do nejvnitřnějších jeho hlubin.
Světlo se počalo rozplymavat, jako by odmítalo být ponecháno, ale Martin si uvědomil: něco změnilo. Nyní nejenom cítil smutek a lítost za svůj čin, ale také touhu po obnově — cestu ke spravedlnosti v srdci, kterou nikdy předtím nepovážil.
Nakonec se Martin zvedl. Jeho kroky nyní zněly pevněji. Nebylo mu jasné, zda se to stalo skutečně, nebo mohla jeho vlastní duše vyvolat takovou změnu ve svém srdci — ale zůstal tam déle než byl zamýšlen. Jeho oči sledovaly světlo pronikající skrze vitráže, šeptající nápovědy a tajemství.
Vystoupil na ulici s novým pocitem úmyslu — jasným. Někdo řekl: „Láska vyžaduje pokání, ale je to cesta zpět ke spasení." Znovu se obrátil a koukl do světlých oken kostela, jejichž barevné paprsky byly jako znamení na jeho srdci.
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — někteří přicházejí znovu.