Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Verneřice)
Krvavý otisk dlaně na bílé krajce košile pálil jako žhavé uhlí, ale Matyáš se na něj nedíval. V dlani svíral těžký stříbrný kříž, který ukradl z domova svého bývalého pána, a v uších mu stále znělo křik utrpení, který sám způsobil. Vystoupil z hustého mlhu na vrchol Boží hory, kde se před ním tyčil bílý, okrouhlý chrám. Vzduch zde voněl po mokrém borovicovém jehličí a studeném kameni.
Kroky mu zníly dutě, když vstoupil do předsíně. Vnitřní prostor byl tichý, až bolestivě. Matyáš se zastavil v centru stavby, pod vysokou kupolí, kde se světlo z lucerny prolévalo k ನೆಲu jako tekuté zlato. Podíval se nahoru na zdobené stropy a pak na rokokové oltáře, jejichž zlaté detaily se v polomraku třpytily jako tisíce malých hvězd.
Klesl na kolena. Nebyla to pokora, byl to pád pod tíhou vlastního hříchu. V hlavě mu kolotojily tváře lidí, které zradil, a peníze, které získal lží. Chtěl kříž v ruce rozmačkat, vyhodit ho do propasti, ale prsty se mu křečovitě sevřely kolem studeného kovu.
„Vím, že jsi tady,“ zašeptal do prázdna, a jeho hlas se roznesl ozvěnou po stěnách ochozu. „Vím, že mě vidíš. Ale není tu nic, co bys mohl napravit.“
V ten moment zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné, rytmické kapání vody. Zvuk přicházel zpod země, z místa, kde hluboko v kopci vyvěrala léčivá pružina. Matyáš se otočil k jedné z bočních kaplí, kde stála socha svatého Josefa. V jemném světle mu připřelo, že kamenný obličej svatého lehce sklonil hlavu.
Zatřesl sebou, aby zahnal blud. Vstal a udělal krok směrem k východu, ale v cestě mu stál muž. Byl to poustevník, oděný v hrubém hnědém plášti, s tváří vrytou jako kůra starého dubu. Neměl u sebe nic, jen tiché oči, které se do Matyáše vhdanýl s neúprosným klidem.
„Hledáš útechu, nebo trest?“ zeptal se poustevník hlasem, který zněl jako šustění suchého listoví.
Matyáš ztuhl. „Hledám cestu pryč od sebe sama.“
Poustevník neřekl nic. Pouze natáhl ruku a ukázal na stěnu, kde se v paprsku světla vznášel prach. V tom okamžiku se z hloubky kostela ozval zvuk, který Matyáše zmrazil v mrazu. Byl to jasný, čistý tón zvonu, ačkoliv v té chvíli nikdo netahal za provazy. Zvuk nebyl v uších, ale v hrudi, jako by mu někdo udeřil do srdce kladivem z čistého skla.
Matyáš pocítil, jak mu z ruky vypadl stříbrný kříž. Kov s hlasitým cinknutím dopadl na kamennou dlažbu. Vteřinu poté se stalo něco, co neuměl vysvětlit. Místo, kde kříž dopadl, se z dlažby začala šířit jemná, bílá záře. Nebyla to svíce ani slunce. Bylo to světlo, které vycházelo ze země, z hlubin hory, jako by samotná země chtěla něco vyzpovědět.
Když Matyáš sáhl po kříži, aby ho zvedl, zjistil, že kov je horký. Tak horký, že ho musel okamžitě pustit. Podíval se na svou ruku a uviděl, že krvavý otisk na krajce košile zmizel. Bílá látka byla čistá, jako by ji právě vypral v prameni u paty kostela.
Zvedl zrak, aby se znovu podíval na poustevníka, ale v prostoru mezi sloupy už nikdo nebyl. Byl tam jen tichý šum větru v lucerně a vůnětýkadla, která náhle zaplnila celý prostor. Matyáš zůstal stát uprostřed kruhu světla, který pomalu vyhasínal, a poprvé po mnoha letech pocítil, že jeho plíce jsou schopny nabrat plný vzduch.
Neodnesl kříž. Nechal ho ležet na chladném kameni jako vykoupení za vše, co ztratil. Vyšel z chrámů ven do mlhy, ale tentokrát už neviděl jen šedý opar, nýbrž cestu dolů do údolí.
Kdo dnes vystoupá na Boží horu a přiloží ucho k prastarým kameníme, možná zaslechne tiché cinknutí stříbra o dlažbu, které v hloubce země stále zní.