Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Třebihošť)

Matěj prudce odhodil lopatu, až se kovové ostří zabořilo do vlhké, černé hlíny u základů nového srubu. Vzduch na vrcholu Zvičiny byl ostrý, nasekaný větrem, který se valil od lesů směrem k údolí a bičoval jeho tvář jako škraboucí pilník. V ústech cítil pachuť vápna a prachu, která mu neustále dráždila hrdlo, ale bolest v zádech byla mnohem horší. Každý pohyb mu připomínal hřích, který si nesl v kapse u pasu.

Pod prsty mu pod látkou kůže pulzoval malý, stříbrný křížek. Nebyl to jeho. Patřil té ženě, kterou před týdnem našel v příkopu u cesty, dříve než úplně vydechla. Měl ho vrátit, měl ho vzít do kostela, ale strach z hladu a tmy ho přiměl ho uchovat pro sebe. Teď, když se na tomto kopci stavěl nový, kamenný dům boží, který měl nahradit starou, shnílící dřevěnou kapličku zasvěcenou Husovi, cítil, že ten stříbrný předmět v něm pálí jako rozžhavené uhlí.

Kolem něj se stoupaly hromady rozkopané země a čerstvě těsané pískovcové bloky. Ty byly chladné, nehybné a nesly v sobě neústupnou tíhu věčnosti. Ferdinand Kountinský chtěl, aby zde stál monument, aby kameny svědčily o nové době, ale Matěj měl pocit, že ty kameny už teď sledují jeho každý krok.

Když se slunce začalo sklánět za obzor a stíny se prodloužily jako prsty obrů, Matěj zůstal na místě sám. Ostatní dělníci už dávno sestoupili dolů do vesnice. Jen vítr a praskání dřeva z nedalekých staveb přerušovalo ticho. Matěj se podíval do vykopané jámy, do hlubokého temna, kam měla být ta nová zeď zasazena. Chtěl ten křížek prostě jen hodit do hlíny, zapomenout na něj, nechat ho pod kameny, aby ho nikdo nikdy nenalezl.

V momentě, kdy sevřel křížek v dlani a sklonil se k jámě, se svět kolem něj náhle změnil.

Vítr ustal. Ne tak, že by přestal foukat, ale jako by ho někdo okamžitě uškrtil. Ticho, které následovalo, nebylo prázdné; bylo husté, těžké a ohlušující. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu mráz stoupá po páteři, i když vzduch byl stále teplý. Pak se to stalo. Z pískovcového bloku, který ležel těsně u okraje jámy, se začalo šířit světlo. Nebyl to jasný záblesk, ale slabý, tekutý svit, jako by samotný kámen začal dýchat zlatavým teplem.

Světlo nepocházelo ze slunce ani od měsíce. Vypadalo to, jako by se z vnitřku horniny prolnulo světlo z jiného světa. Matěj chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zasek actually v hrdle. Svit se dotkl jeho ruky, v níž svíral ukradený křížek. V tu chvíli neucítil žádný žár, ale nesmírný, nesnesitelný klid, který byl bolestnější než jakýkoliv úder kladiva. Cítil, jak se mu z očí valí slza, ne z bolesti, ale z pocitu, že je úplně nahý před něčím, co nemá oči, ale přesto vidí až do jeho kostí.

Z hloubi jámy se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale vibrace, která mu rozvibrovala hrudník. Znělo to jako vzdálené zazvonění, které nepocházelo ze zvonice, ale přímo z země.

Matěj se prudce narovnal a vteřinu nato se světlo i ticho rozplynuly. Vítr znovu udeřil do jeho tváře a přinesl s sebou pach vlhké země a stoupající noční rosy. Stál tam, zadýchaný, s prázdnými dlaněmi. Křížek zmizel. Nebyla v nich ani špína, ani pot.

Když ráno dorazili další dělníci, našli ho sedět na okraji vykopané jámy. Neprosil o pomoc, nemluvil o tom, co viděl. Jen se díval na ty nové, čerstvě těsané kameny, jako by v nich hledal odpověď, kterou mu nikdo nedokázal říct.

Dnes se na Zvičinu lidé stále vracejí, někteří pro krásu výhledu a jiní pro ticho, které tam v kostele stále obývá. Ale když se podíváte na ty pískovcové zdi, nebudete vědět, zda je ta tichá přítomnost v nich věčným požehnáním, nebo jen ozvěnou něčeho, co se tam kdysi pokusilo zůstat skryto.