Příběh: Kostel Stětí svatého Jana Křtitele (Těchlovice)
Krvavá stopa na dlaních se už začala ztuhnout a v sychravém vzduchu nad Labem připomínala temné rýhy v kůži. Mikuláš stál na samotném okraji ostrohu, kde země prudce klesala dolů k proudící vodě, a v prstech křečovitě svíral těžký měšec s cizím zlatem. Srdce mu tlouklo až v krku, každý úder zněl jako údery kladiva do kovadliny. Za ním se tyčily špičaté stěny kostela svatého Jana Křtitele, jehož kamenné žebry se v šeru zdály jako prsty obra, který se snaží dopřít do nebe.
Odvrátil zrak od řeky a pohlédl na masivní zdi chrámu. Přišel sem v noci, hnaný zoufalstvím a hněvem, který ho pálil v hrudníku víc než mráz. V kapse měl dopis, který měl změnit osud jeho rodiny, ale cena za něj byla příliš vysoká. Prodal svou čest, zradil muže, který ho roky učil řemeslu, a nyní stál na tomto osamělém výběžku země, obklopen tichem, které bylo až bolestivé.
Krok po kroku vstoupil do chrámu. Vzduch uvnitř voněl po starém kameni, vlhkosti a zbytcích dávno vyhaslých svicí. Tma byla hustá, jen stěny presbytáře v dálce zachycovaly slabé světlo hvězd. Mikuláš se zastavil uprostřed lodi, kde dřevěný strop nad ním vznášel se jako těžké víko rakve. Chtěl jen okamžik klidu, chtěl se přesvědčit, zda je zlato skutečné, a pak zmizet v lese.
Když však otevřel pouti měšce, ozvalo se tiché, kovové cinkání. V ten moment se z hloubi prostorů, kde byl Boží hrob, ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyla to hudba, ale hluboký, vibrující tón, který mu otřásl kostmi. Byl to zvuk, který připomínal vzdálený řev zvířete nebo hluboký vzdych země samotné. Mikuláš ztuhl. V tichém kostele, kde by neměl být nikdo, cítil, jak ho někdo sleduje.
Otočil se prudce k hrotitým oknům. V jednu chvíli se zdálo, že se prostor kolem něj začal vlnit. Světlo, které nemělo odkud pocházet, začalo pomalu stoupat z podlahy a obalovat mohutná hrušková žebra klenby. Nebylo to jasné světlo dne, ale mléčná, stříbřitá záře, která odhalovala detaily, jež v temnotě spaly. Viděl každou prasklinu v kameni, každou nečistotu v maltě.
Vtom se z tmy u oltáře ozval šepot. Nebyly to slova v žádném známém jazyce, ale spíše proud obrazů, které mu v hlavě vybuchovaly jako ohňostroje. Viděl tvář muže, kterého zradil, viděl slzy jeho dětí a prázdné misky na stole. Zlato v jeho ruce najednou ztěžkalo. Měšec, který před chvílí znamenal svobodu, nyní vážil jako celý ten kostel. Mikuláš klesl na kolena, kamenná dlažba byla ledová, ale on cítil, jak mu z čela stéká horký pot.
„Vrať to,“ ozvalo se v jeho mysli, ačkoliv v místnosti nebyl nikdo.
Mikuláš se rozhlédl kolem sebe. V záři stříbrného světla spatřil v rohu místnosti starou kamennou křtitelnici. Voda v její míse se vznášela a kmitala, přestože v kostele nebyl žádný průvan. Přistoupil k ní s chvějícím se tělem. Když se předklonil, v hladině vody neuviděl svůj vlastní obličej, ale tvář někoho, kdo už dávno neexistoval, s očima, které viděly všechna tajemství tohoto místa.
V tu chvíli světlo zhaslo tak prudce, jako by někdo zaklapl víko. Nastala absolutní tma. Mikuláš zůstal stát v naprostém tichu, jen s tlukotem svého srdce a chladem kamene pod dlaněmi. Když po chvíli našel cestu ven a vyšel znovu na ostroh, měšec s zlatem byl pryč. Nebyl ukraden, nebyla tam žádná stopa zápasu. Prostě zmizel, jako by ho nikdy nedržel v rukou.
Sestupoval z kopce směrem k Labi, zatímco za ním zůstával kostel svatého Jana Křtitele, tichý strážce nad řekou. Věděl, že se do Těchlovic už nikdy nevrátí jako ten stejný člověk, protože v onom okamžiku v temnotě ztratil všechno hmotné, ale našel něco, co mu žádné zlato světa nedalo.
Kdo dnes vstoupí do tichých prostor tohoto chrámu a přiloží ucho k chladným kamenným zdům, možná uslyší ten samý hluboký tón, který kdysi vytrhl jednoho hříšníka z jeho spánku.