Příběh: Kostel svatého Antonína Paduánského (Kostice)
„Tady to končí, Matěji, v tuto chvíli se buďto pokloníš, nebo ztratíš všechno!“
Hlas vrchnostního správce se rozlehlo prázdnou návsí a odrazilo se od bílých zdí nově vybudovaného chrámu. Matěj stál s hlavou skloněnou, v dlaních svíral zničený dopis, který měl být doručen do rukou lobkovického pána. Papír byl rozmočený, písma rozmazaná, ale obsah byl jasný. Matěj neukradl peníze z panského skladu; on je rozdal těm, kteří v zimním mrazu v Košticích neměli co jíst. Teď však stál před lícem spravedlnosti, a ta spravedlnost měla podobu železných okovů, které už správce držel v ruce.
Matěj kopl do prachu. Vzduch voněl vlhkou zemí a čerstvou vápencovou omítkou. Podíval se nahoru, kde v západním štítu hrdě vyhlížel reliéfní znak rodu, který ho vlastně vlastnil. Všechno kolem něj bylo nové, zářivé, plné barokníhom práznoty, která mu v tu chvíli připadala jako hrob.
Když ho strhali do vnitřního prostoru kostela, aby tam počkal na rozsudek, udeřil do něj chlad kamene a těžká vůně včelího vosku. Matěj se opřel o chladnou stěnu a hleděl na hlavní oltář. Zlaté zdobení, rokokové křivky a tvář svatého Antonína z obrazu ho sledovaly s neznatelným výrazem. Kolem něj se vznášeli vyřezaní andílci, jejichž kamenné tváře vypadaly, že se s ním tajně vysmívají.
Klekl si na kolena, ne z víry, ale z vyčerpání. V tichu chóru, který právě utichl, začal slyšet vlastní tlukot srdce. Vzhlédl k obrazu svatého a vtom se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno. Slunce, které dopadne přes oválné okno, proseklo tmu lodě jediným, ostrým paprskem světla. Tento paprsek netrefil oltář, ale dopadl přesně na starý, zlidovělý kříž, který stál v koutě.
Matěj vstal a pomalu přistoupil k kříži. V ten moment se z hloubi presbytáře ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboké zadrmení, jako by sama stavba nadechla. Vzduch kolem něj ztěžkl a najednou pocítil na rameni tlak cizí ruky. Nebyla to ruka správce, byla to ruka lehká jako pírko, přesto přísná.
„Podívej se do zrcadla své duše, ne do kapsy pána,“ zaznělo mu v hlavě, ačkoliv v místnosti nebyl nikdo kromě něj.
Matěj ztuhl. Pomalým pohybem se otočil k bočnímu oltáři, kde svatý Jan Nepomucký hleděl do prázdna. V ten moment si všiml drobného kousku papíru, který vyčníval z jedné z rokokových konzol. S třesoucí se rukou ho vytáhl. Byl to dopis, starý, zažloutlý, s pečetí, kterou už dávno nikdo nepoužíval. Obsahoval přiznání předchozího správce, který před lety zpronevěřil mnohem větší sumu, než kolik Matěj rozdal chudým. Byl to důkaz, který mohl zvrátit jeho osud, pokud by ho dokázal předložit.
Když se dveře kostela rozletěly a správce přišel pro něj, Matěj už nestál v beznaději. Stál vzpřímeně, v ruce svíral lístek, který tam před minutou nebyl.
Správce zruděl hněvem, když viděl Matějův klid. „Co se děje? Myslíš si, že tě tento dům zachrání?“
Matěj jen pomalu ukázal na obraz svatého Antonína. Paprsek světla v tu chvíli zhasl, jako by se někdo rozhodl utajit tajemství, které právě odhalil. Matěj byl sice osvobozen, ale zbytek života už nikdy nehleděl na svět stejným způsobem. Věděl, že v tomto prostoru mezi zemí a nebem existuje pravda, která se neobrace na peníze, ale na čistotu srdce.
Kdo dnes vstoupí pod klenbu kostela v Košticích, možná uvidí jen krásné rokokové obrazy a tiché sochy. Ale někteří si v tichu přivázají zrak k onomu koutu s křížem a tichým nadějem čekají, až je i na ně dopadne ten jeden, jedinečný paprsek světla.