Příběh: Kostel svaté Anny (Boží Dar)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Křik rozrazil ticho mrazivého vzduchu a rozbil poslední zbytek klidu, který obklopoval čerstvě vyvázané zdi. Lukas tasil nůž a jeho prsty, modré mrazem, křečovitě svíraly rukojeť. Před ním stál jeho bratr Matthias, zabořený zády do studeného kamene nového chrámu, který právě vyrostal z trošin starého požáru.
Mezi nimi na zemi ležel svitek s pečetí, který měl zmizet v plamenech, nikoliv v rukou někoho, kdo by mohl změnit osud celého rodu. Lukas udělal krok vpřed, boty mu skřípaly v jemném sněhu, který už začal zakrývat čerstvou maltu. Vzduch chutnal po síře z blízkých dolů a po ostrém chladu, který člověka nutil dýchat krátce a rychle.
Matthias se nepohnul. Jeho oči byly upřené na vysoké stěny, které ho obklopovaly jako bílé hory. Byli v místě, kde země končí a začíná nebe, v nejvyšším bodě těchto hor, kde vítr neustále šeptal věci, které lidé v údolí slyšet nemohli.
„Už není cesty zpět, Lukase,“ vydechl Matthias a jeho hlas zněl slabě, skoro jako šumění potoka. „Pravda je těžší než cín, který vyhrabáváme ze země. Nemůžeme ji prostě přikapat do betonu a doufat, že nás nesežere.“
Lukas zasyčel a vyrazil vpřed. Chtěl ten papír vytrhnout, zničit důkaz své vlastní zvrácenosti, hříchu, který ho svaloval na kolena už měsíce. V ten moment se však stalo něco, co nemělo smysl. Zvony, které byly přeneseny z hlubin starého zřezu do nové věže, začaly zvonit. Nebylo slyšet žádného tesaře, žádného zvonaře, nikdo nestál u lan. Přesto se ozval hluboký, dunivý zvuk, který otřásl samotnou zemí pod jejich nohama.
Zvuk byl tak intenzivní, že Lukas ztuhl. Nůž mu vyklznul z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu. Vteřinu poté se z obloha, která byla doposud šedá a těžká, prorval jediný paprsek světla. Dopadl přesně do středu prostor, kde stála cínová křtitelnice, dílo mistra Dürra, chladná a stříbřitá jako zrcadlo.
Matthias pomalu vstal a ukázal prstem na hladinu vody v mísně. Světlo v ní neodt reflectingovalo okolní zdi, ale vytvářelo obraz, který nebyl možný. Lukas se přiblížil, přemáhený strachem i zvědavostí. V hladině vody neviděl svůj obličej, ale viděl tvář otce, který zemřel před lety, a v jeho očích nebyl hněv, nýbrž hluboký klid.
„Odpusť,“ vydechl Lukas a jeho hlas se zlomil. Pokaždé, když se pokusil o lživý krok, zvony znovu udeřily, jako by ho varovaly před dalším kłamstvím. Ten zvuk nebyl jen hlukem, byl to hmatatelný tlak na hrudi, který ho donutil klesnout na kolena. V tu chvíli přestal být bratrův spor důležitý. Zmizela touha po moci i strach z odhalení. Zůstal jen ten mrazivý chlad kamene a nepochopitelné teplo, které z křtitelny vyzařovalo do mrazivého vzduchu.
Když zvony utichly, ticho, které následovalo, bylo těžší než samotné hory. Lukas zvedl zemi svitek, ale už ho nechtěl zničit. Podal ho bratrovi a bez slova se otočil k východu. Cítil, jak se mu v hrudi něco rozloupalo, jako led na jaře.
Někteří říkají, že v tu chvíli mluvil s nimi Bůh, jiní, že to byl jen vítr hrající si s kovovými trubkami nové stavby. Jen oni dva věděli, že v onom nejvyšším bodě země se setkali s něčím, co nemá jméno, ale má moc zlomit i ty nejtvrdší z nich.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu a pohlédne do stříbrnéhozrcadla křtitelny, možná pocítí ten samý chlad, který v jediném okamžiku dokáže z člověka udělat nového stvoření.