Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla v Bohnicích
Krev z rány na čele mu stékala do pravého oka a barvila svět do ruda, zatímco se z posledních sil drahý kůň dál dál tlačil k nízkým zdivům. Jan z Bohnic přitiskl ruku k boku, kde mu pod šaty moklo od hlubokého řezu, a zúfalým pohledem hledal útočiště. Za ním v hustém mlze zníly křiky pronásledovatele a kovové cinkání zbraní, které se blížily jako nevyhnutelný rozsudek. Vstoupil do chladného stínu malé stavby, jejíž zdi z hrubého kamene v tomto roce 1158 voněly vlhkostí a čerstvě vyvrtaným pískovcem.
Hmotnost ticha uvnitř byla tak hustá, že Jan na okamžik zapomněl nadechnout. Opřel se o studený oltářní kámen, který byl v té době ještě prostý, bez pozdějších zdob, jen s hlubokou vírou vrytou do základů. Vzduch zde chutnal po vápně a starém prachu. Jan sklouzl po zdi na kolena, prsty křečovitě svíral hilt svůj meč, který už byl tupý od úderů. Věděl, že přišel o všechno. Zradil svého pána, ukradl listiny, které neměly být v jeho rukou, a teď ho dopadala vlastní vina.
Když dveře za ním s duněním zabouchly a venkovní hluk utichl, zůstal jen on a tma, kterou prořezoval jediný paprsek světla dopadající na podlahu. Jan zaryčel do prázdného prostoru, aby zakryl třes v hlase, a udeřil pěstí do kamene. Prosba o odpuštění mu zamrzla v hrdle, protože v srdci nenacházel pokání, jen hněv a strach z konce.
V tom okamžiku se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubky oltářního kamene, tam, kde právě před několika dny biskup Daniel uložil ostatky svatých, vyšel slabý, zlatavý zář. Nebyl to plamen svíce ani odlesk slunce. Bylo to světlo, které neoslepovalo, ale hřálo jako letní odpoledne na louce. Jan ztuhl. Zář se začal šířit po podlaze, kroužil kolem jeho zakrvácených bot a pomalu stoupal vzhoru, až ho obklopil neviditelný kokon.
V tichu pak zaslechl hlas. Nebyl to zvuk, který by vnímal ušima, ale spíše ozvěna v jeho vlastní krvi. Hlas mu neřekl, aby se pokajil, ani ho nevyčítal. Pouze mu připomněl jméno jeho matky, kterou dávno pohřbil, a slovo, které mu v dětství šeptala do ucha, když se bál bouřek. Jan ztuhl. Ten zvuk byl tak čistý a intimní, že mu z tváře zmizela maska hněvu a nahradil ji děsivý pocit vlastní malosti.
Když se dveře kostela s praskotem otevřely a dovnitř vtrhli muži s tasenými meči, našli Jana v naprostém klidu. Seděl na zemi, ruka mu už nekřečovitě svírala zbraň, ale ležela otevřená v dlani, jako by něco daroval. Muži se zastavili. V prostoru kolem Jana stále visela zvláštní vůně lilií a tichý, neznatelný třpyt, který je přiměl zaváhat.
Vůdce pronásledovatelů, muž s jizvou přes celý obličej, vyklyl zmateně. Podíval se na Janovy rány, které už nekrvácely tak prudce, a pak na tiché stěny chrámu. Něco v tom prostoru, nějaká neviditelná síla, jim v ten moment zakázala udeřit. Jan se na ně podíval s pohledem člověka, který viděl něco, co není z tohoto světa. Všechny ukradené papíry vyložil na kámen oltáře bez jediného slova.
Muži odešli, aby zprávu o vrácených listinách doručili pánovi, ale Jan v kostele zůstal. Ještě dlouho hleděl na místo, kde se světlo zrodilo. Chtěl vědět, co leží hluboko v kameni, co tam biskup uložil a proč to právě k němu promluvilo vteřinu před smrtí.
Dnes už nikdo neví, zda byl Jan z Bohnic skutečným člověkem, nebo jen stínem z dávných zapisů. Ale když dnes někdo vstoupí do ticha tohoto chrámu a přiloží ruku k chladným zdivům, může pocítit zvláštní teplo, jako by tam stále zůstalo něco, co čeká na svou odpověď.