Příběh: Kostel svatého Jakuba apoštola (Veliká Ves)
Krvavá stopa na bílé krajce mu pálila do očí víc než samotné slunce, které se sčítalo s horkem letního odpoledne. Matěj svíral v rukou těžký železný klíč a dýchal zrychleně, až mu v plicích praskalo. Za ním, v hlubokých stínech hřbitovních zdí, zůstal ležet muž, který už nikdy nepromluví. Matěj nebyl vrah z povolání, byl to muž zlákaný slibem peněz, které měly vytrhnout jeho rodinu z biedy, ale teď, když byla práce hotova, cítil jen tíhu vlastního hříchu, která ho táhla k zemi víc než blátivá cesta pod ním.
Vstoupil do chladu kostelní lodi a okamžitě ho obalil pach starého dřeva, vosku a vlhkého kamene. Ticho zde nebylo prázdné; bylo husté, téměř hmatatelné, jako by stěny barokního chrámu vnímaly každý jeho zoufalý nádech. Matěj se opřel o tvrdé dřevo kruchty a zavřel oči. V hlavě mu stále znělo poslední tiché zasténání oběti. Chtěl utéct, zmizet v lesích, zapomenout na tvář člověka, kterému právě ukradl život.
Když znovu otevřel oči, prostor kolem něj zaplavilo podivné, zlatavé světlo. Pronikalo vysokými okny v přesně takovém úhlu, že se zdálo, rhombusy skla nejsou jen okny, ale bránami do jiného světa. Matěj se nechtěně pohnul k východní straně, kde v polostínu stála stará socha Madony. Byla z kamene, starší než samotný kostel, s tváří tak klidnou, že ho ta nehybnost až děsila.
Klepnutím o dlažbu ho vytrhl zvuk, který neměl v prázdném chrámu být. Zvuk připomínal šustění hedvábí. Matěj ztuhl. Podíval se nahoru k sanktusové vížce a pak zpět k Madonně. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z úst kamenné sochy se pomalu, téměř neviditelně, začala vznášet jemná mlha, která se v paprscích světla změnila v jasný, bílý prach. Prach neklesal k zemi, ale začal kroužit kolem Matěje, jako by ho obklopoval neviditelný kokon.
Vteřinu poté uslyšel hlas. Nebyl to hřmění z nebes ani šepot v uchu. Byl to zvuk, který vzešel z hloubi jeho vlastních kostí. Hlas neříkal slova, ale přinášel obraz: viděl svou dcerku v domově, jak se směje, a pak viděl krev na svých rukou, jak se ta radost navždy mění v popel. Ten obraz byl tak intenzivní, že Matěj klesl na kolena a začal tlemit slova, která už dávno zapomněl.
„Odpusť mi, nebo mě pohlti!“ vykřikl do prázdnoty, a jeho hlas se rozbil o stěny presbytáře.
Vteřinu poté se vše utišilo. Světlo zhaslo, jako by někdo zavřel těžké závěsy. Matěj zůstal v šeru, s čelem přitisknutým k chladné podlaze. Když pomalu zvedl ruku, aby si utřel pot z čela, uviděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách víc než strach z pomsty. Krev na jeho krajce byla pryč. Nevzala ji voda, neutřela ji látka. Krajka byla čistá, bílá a voněla divně – ne voskem, ale čerstvě rozkvetlými liljami, přestože v okolí kostela nebyl jediný květ.
Vstal, třesoucí se celým tělem, a vyšel ven. Slunce už klesalo za obzor a barvilo rybníky pod svahovými stěnami do rudé. Podíval se na samostatně stojící zvonici, kde sluneční hodiny odměřovaly čas, který už pro něj nebyl stejný. Věděl, že vrah v něm zůstal, ale něco v tom prostoru, mezi barokním oltářem a gotickou Madonnou, mu vzalo tíhu z ramene, aby mohl unést svůj trest s čistým svědomím.
Když odcházel bránou hřbitova, zastavil se a ohlédl. Kostel stál v tichosti, obklopený zapomenutými hroby, a vypadal jako tichý strážce tajemství, která nepatří lidem. Matěj už nevěděl, zda byl zachráněn, nebo zda byl jen označen pro něco mnohem hrozivějšího.
Dnes už nikdo neví, kam Matěj zmizel, jen v tichu lodi stále cítit jemný pád lilijové vůně, která se objevuje vždytedy, když někdo vstoupí do chrámu s příliš těžkým srdcem.