Příběh: Kostel svaté Barbory (Manětín)
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde je to zlato!“
Matěj vrazil hřbitního strážce do chladné zdi kostela svaté Barbory takovou silou, až mu v uších zapískalo. Prsty mu křečovitě svíraly hrlo staršího muže, zatímco z úst Matěje vyletěly drobné kapičky slin. Vzduch kolem nich voněl vlhkou zemí a tlejícími listy, které vítr nanášel z hřbitovního polesí. Matěj nebyl z tohoto místa, přišel z dálky s srdcem plným žruti a dlaněmi, které zapomněly, co je to modlitba.
Strážce se jen slabě usmál, oči měl zakalené, ale klidné. „Hledej tam, kde voda dává život, ale kde slunce nikdy nedosáhne,“ zachrčal a jeho ruka bezmocně sklouzla po kamenném povrchu zdi.
Matěj ho pustil. Starý muž klesl k zemi, lapal po dechu a pozoroval, jak mladý muž v šedém plášti s nenávistí hledí na bílé zdi nově vybudovaného chrámu. Matěj věděl, že v Manětíně se mluví o pokladu, který měl být ukryt při stavbě tohoto místa, hluboko v základech, kde se země setkává s nebesy.
Vstoupil dovnitř. Ticho v lodi bylo tak husté, že slyšel vlastní zrychlený tep. Světlo pronikalo nízkými, polokruhovými okny a vrhalo na podlahu dlouhé, šedivé pruhy. Matěj se rozhlédl. Silné pilíře s pasy, které vybíhaly do klenby, připomínaly prsty obřího obra, který držel celou stavbu nad hlavou. Nebyl tu nikdo, jen on a prázdnota.
Znovu si vzpomněl na slova strážce. Voda. Slunce.
Krok za krokem postupoval k věži. Cítil, jak mu pod nohama vibruje chlad z hloubky. Znal cestu. Slezl po vnějším schodišti, kudy se dostal do temné kobky. Vzduch zde byl ledový a těžký, nasycený vůní starého kamene a zapomenutí. Před ním se zjevila tma studny.
Matěj se naklonil nad okraj. Černá hladina hluboko pod ním byla jako zrcadlo, které neodráželo nic než jeho vlastní strach. Vytáhl provaz a začal klesat dolů, do útrob země. Každý pohyb byl doprovázen skřípáním lano o kámen. Když dopadl na dno, voda mu sahala po kotníky. V koutě, v mezeře mezi zdivy, uviděl kovovou truhlu.
Když ji otevřel, srdce mu Nearly vyrazilo z hrudi. Ale uvnitř nebyly mince. Nebyly tam drahokamy. Ležela tam jen jedna stará, zploštělá kniha v kůži a malý stříbrný křížek.
Matěj zakřičel. Byl to křik z hätte a beznaděje, který se odrážel od stěn studny a vracel se k němu jako posměšek. V tu chvíli se stalo něco, co nedávalo smysl. Shora, z hluboké šachty, klesl paprsek světla. Nebylo to slunce, které by mohlo proniknout tak hluboko do země v tuto hodinu. Byl to čistý, bílý svit, který dopadl přímo na otevřenou knihu.
Matěj ztuhl. Strach vystřídal podivný klid. Podíval se do knihy a uviděl své vlastní jméno. Napsáno rukou, která vypadala, jako by byla z dnešního dne, přestože kniha vypadala stoletě stará. Vedle jeho jména byl napsaný jediný řádek: „Vstupil jsi hluboko, aby ses mohl znovu zvednout.“
V tu chvíli uslyšel nad sebou hlas. Nebyl to hlas strážce, ani zvuk lidí. Byl to zvuk, jako by tisíce křídel zaplatala najednou. Světlo v studně prudce zesílilo, až Matěj musel zavřít oči. Když je znovu otevřel, byl ticho. Světlo zmizelo.
Vylezl nahoru, pomalu a s těžkým pocitem v hrudi. Když vyšel z kobky a postavil se před hlavní vchod, zvedl zrak k sochám svatých ve výklencích. Zdálo se mu, že kamenné tváře z něj nesjímají odsouzení, ale smutek.
Nenechal v studně nic, jen svou hříšnost a touhu po bohatství. Odcházel z Manětína s prázdnými rukama, ale s pocitem, že v hloubce země nechal kousek své duše, který mu už nikdy nepatří.
Kdo dnes sestoupí do temnoty pod věží, možná najde jen chladnou vodu a ticho, ale někteří tvrdí, že v odrazu hladiny vidí tváře lidí, kteří tam hledali zlato a našli něco mnohem děsivějšího.