Příběh: Kostel svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly v Březnici
Kovová klička v dlani pálila mrazem a Matěj se třásl tak silně, že mu zuby klapaly o sebe. V kapse hřál těžký měšec s cizím zlatem, které v tichu noci terasało jeho svědomí jako rozpálené železo. Každý krok po kamenitém náměstí v Březnici zněl jako úděr kladivem do rakve. Chtěl jen zmizet, uniknout pryč z tohoto města, nechat za sebou zvrácenou zradu, kterou spáchal proti vlastnímu pánu.
Zastavil se před masivními dveřmi chrámu. Barokní tvary budovy se v šeru zdály jako ztuhlé vlny kamene, které ho chtěly pohltit. Matěj nehledal útěchu, hledal jen úkryt před hlídajícími. Strhl dveře dokola a vtrhl se dovnitř.
Vzduch uvnitř byl hustý, nasycený vůní starého vosku a vlhkého mramoru. Tma nebyla úplná; z vysokých oken dopadaly stříbřité pruhy světla, které rozřezávaly prostor na tisíce stínů. Matěj se opřel o studený sloup a sklouzl po něm k zemi. Položil hlavu do dlaní a ticho kostela ho začalo tížit. Bylo to ticho, které nekritizovalo, ale vyžadovalo pravdu.
Vtom se to stalo. Z hloubi prostorů, kde v šeru spočívali svatý Ignác a svatý František, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který se rozlil po dlažbě až pod jeho bosé chodidla. Matěj ztuhl. Vzhlédl k vysokému stropu, kde se v dramatických obloučích prolínal stín s jasem.
Před ním, v prostoru lodi, se začal hýbat prach. Jemné částice tancovaly v jednom jediném paprsku světla, který se náhle zlomil v pravém úhlu, přestože měsíc byl v jiné poloze. Světlo dopadlo přesně na jednu z dlaždic u jeho nohou. Matěj se k ní naklonil. V tom zářiu neviděl nic než špinavý kámen, ale když k němu natáhl ruku, ucítil pod prsty zvláštní hřejivost.
Zatřásl hlavou. Byl to jen klam, produkt únavy a strachu. Sáhl do kapsy po zlatě, aby se přesvědčil, že jeho kořist je stále tady. Vteřinu poté však pocítil v dlani něco jiného. Místo tvrdých mincí tam byla jen hromádka bílého popela.
Matěj vytrhl ruku z kapsy a popel se rozvířil v chladném vzduchu kostela. Zlaté mince, za které zničil svůj život a čest, zmizely. Zůstal jen šedý prach, který se pomalu usazoval na jeho prstech. V tu chvíli se v tichu ozval zvuk, který připomínal hluboký, spokojený výdech. Nebyl v něm hněv, jen nekonečné srozumění.
Vstal, s prázdnou kapsou a prázdnou duší, ale poprvé od mnoha let přestal třást. Díval se na lince architektury, které ho obklopovaly, a cítil, jak se z něj vypařuje tíha, kterou nemohl nést. Vykročil zpět ven na náměstí, tam, kde ho pravděpodobně čekali muži s meči, ale už se nebál.
Když zavřel těžké dveře za sebou, v kostele zůstal jen ten jeden, nepochopitelný paprsek světla, který na okamžik osvítil prázdnotu lodi a poté zhasl.
Kdo dnes vstoupí do tohoto chrámu v Březnici, možná uvidí jen krásné oblouky a tiché oltáře. Jen někteří z návštěvníků však, když se v tichu zastaví u té jediné dlažnice, ucítí pod nohama zvláštní teplo, které nelze vysvětlit žádným ohněm.