Příběh: Kostel svatého Remigia
„Tohle je konec, Antoníni, už dál není cesta,“ vyštěkl muž a prudce zatlačil mladšího doprovodce proti studené zdi.
Antonín pocítil na zádech hrubý kámen nově vyvrtaných zdí, které ještě voněly vápnem a čerstvým tesařským prachem. V rukou svíral těžký kožený vak, ve kterém mu tichounce cinkaly mince, které mu nepatřily. Byl to podzim roku 1875 a vzduch v Čakovicích byl hustý, prosycený sladkou, až lepivou vůní z nedalekého cukrovaru, která se mísila s chladem blížící se noci.
Muž před ním, bývalý správce účtů, měl v očích horečnatý lesk. „Zde se zastavíme. V tom novém chrámu nás nikdo nečeká. Vstupme dovnitř, schováme se v tichu a ráno zmizíme z města, než se zbytek světa probudí.“
Antonín nepromluvil. Jeho pohled sklouzl k masivnímu portálu kostela svatého Remigia. Vstupil do prostoru, kde se ticho nebylo jen absence hluku, ale hmatatelnou hmotou, která ho obklopila, jakmile zavřeli těžké dveře. Uvnitř bylo mrazivě. Vzduch chutnal po svících a starém dřevě.
Kročili postupně hlouběji, směrem k hlavnímu oltáři. Světlo z vnějších oken už téměř vyhaslo, ale v prostoru zůstaly plavat stíny, které se zdály hýbat vlastním životem. Antonín se zastavil. Před ním stál obraz svatého Remigia, doprovázený postavami Filipa a Alžběty. V té šerosvětelné prostorě vypadaly jejich oči, jako by sledovaly každý jeho krok, každý tlukot srdce, které mu v hrudi bušilo jako uvězněný pták.
„Kde jsi to schoval?“ zasyčel správce a natáhl ruku k vaku.
Antonín ustoupil, ale záda mu znovu narazila do něčeho tvrdého. Nebyla to zeď. Byl to malý, zdobený schránkový prostor, v němž spočívala relikvie svatého, přinesená kdysi z daleké Francie. Vteřinu předtím, než ho správce popadl za límec, se stalo něco, co nemělo smysl.
Z hloubi kostela, z místa, kde žádný člověk nestál, se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani křik, ale jemné, kovové zazvonění, jako by někdo lehce přejel prstem po okraji krystalové číše. V ten stejný okamžik propuklo z prostoru relikvie prudké, bílé světlo. Nebylo to světlo svíce ani lampy; bylo to ostré, čisté záření, které v jediné vteřině zaplnilo celou loď kostela a vymazalo všechny stíny.
Správce vykřikl a v šoku pustil Antonína. Oba ztuhli. Světlo neoslepovalo, ale proníkalo skrz ně. Antonín v tom jasu neviděl stěny ani oltář, ale viděl svou vlastní tvář v zrcadle, které tam nebylo. Viděl tvář muže, kterým se stal, když ukradl ty peníze, a pocítil v hrdle hořkou chuť popela.
„To je znamení,“ zašeptal správce, jehož hlas byl teď slabý a zlomený. „On nás vidí. On ví.“
Antonín se podíval na vak v ruce. Cítil, jak mu prsty dřevějí. V tom tichu, které následovalo po zhasnutí světla, už neslyšel hněv svého společníka, ale slyšel vlastní svědomí, které mu poprvé za mnoho let jasně řeklo, co musí udělat.
Bez slova se otočil a kráčel směrem k východu. Správce ho nepronásledoval. Zůstal stát v temnotě, zlomený neviditelnou silou, která v tom nově vybudovaném chrámu vládla více než lidské moci.
Antonín vak neodevzdal hned. Nechal ho na prahu domu muže, kterého okradl, a poté se znovu vrátil k bráně kostela. Podíval se nahoru na vrchol stavby, která v noci vypadala jako strážce tajemství, která nepatří do tohoto světa.
Zda to byl zázrak, nebo jen hra světla a stínů v novém prostoru, zůstalo skrytý v tichu kamenů. Jen jedna věc byla jistá: nikdo z nich už z tohoto místa neodešel stejným člověkem.
Kdo dnes vstoupí pod klenby tohoto jedinečného chrámu, možná pocítí jen chlad starého kamene, ale někteří tvrdí, že v tichu u relikvie stále lze zaslechnout onto jemné zazvonění, které připomíná, že některé hříchy jsou příliš těžké, aby je člověk nesl sám.