Příběh: Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské (Merboltice)

Krvavý otisk dlaně na bílé stěně vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj z Lipové prudce vdechl pach čerstvého vápna a vlhkého dřeva, který vyplňoval prostor nově vybudované lodi. V kapse hřál těžký měšec s zlatem, které mu nepatřilo, a v uších mu stále zněl křik muže, kterého před hodinou nechal ležet v blátivém příkopu u cesty do Merboltic.

Krok za krokem přistupoval k hlavnímu oltáři. Pod nohama vrzalo nové dřevo, zatímco nad ním v tichu spočívala cibulovitá báň vížky. Matěj se zastavil. Před ním stála svatá Kateřina, její tvář z plátna ho pozorovala s klidem, který ho pálil víc než sícenový mráz. Přišel sem ne proto, aby prosil o odpuštění, ale aby se utišil. Chtěl věřit, že v tomto novém, čistém domě Boha se jeho vnitřní hluk utichne, že stěny postavené mistrem Hoffmannem dokážou pohltit i ten nejtemnější čin.

Klesl na kolena, ale ne s pokorou. Jeho prsty se křečovitě sevřely kolem rukojeti nože u pasu. Vzduch v kostele byl studený a Hustý, s nádechem včelího vosku a starého rákosu ze stropu. Matěj zavřel oči a zkusil si představit, že je znovu čistý, že krev na jeho rukou je jen iluze.

V tu chvíli se to stalo. Z hloubi presbytáře, kde se klenba valila jako mrazivý tunel, se ozval zvuk. Nebyl to zvon ani krok. Byl to jasný, kovový zvuk, jako když jedna mince dopadne o druhou. Matěj vytrhl z kolen. V prostorach bylo prázdno. Jen on a svatý obraz.

Podíval se dolů. U jeho bot ležela malá, zlatá mince. Byla to přesně ta mince, kterou předtím viděl v peněženku oběti, než ji z něj vytrhl. Matěj ztuhl. Sáhl do kapsy svého kabátu a prsty narazily na plno zlata. Jak bylo možné, že jedna z nich leží zde, na čisté podlaze, zatímco on ji právě teď cítí v kapse?

Znovu se podíval na obraz svaté Kateřiny. Zdálo se, že světlo z polokruhových oken se prudce změnilo. Slunce, které mělo být dávno za obzorem, prosvítilo prostor prudkým, bílým zábleskem, který na okamžik vymazal všechny stíny. V tomto světle Matěj neviděl oltář, ale viděl tvář muže, kterého zabil. Muž nestál vedle něj, nebyl to duch, který by ho hrozivětně doprovázěl. Bylo to jen krátké zrcadlení v lakovaném povrchu obrazu, jen okamžik, kdy se pohled mrtvého setkal s pohledem vraha.

Matěj vyrazil ke dveřím, ale v polovině cesty se zastavil. Cítil, jak mu v kapse těžne zlato. Už to nebyla váha kovových mincí, byl to tlak, jako by ho tisíce neviditelných kamenů táhly k zemi. Každý další krok byl těžší, jako by podlaha kostela se změnila v bláto, které ho chtělo pohltit.

Zastavil se u východu a ohlédl se. Kostel byl opět v tichu, v šeru, které pohltilo i ten podivný záblesk. Jen ta jedna zlatá mince stále ležela na podlaze, jako malý, zářící hřebík přibitý do svědomí. Matěj věděl, že pokud ji zvedne, stane se součástí něčeho, co už nedokáže smazat. Pokud ji tam nechá, bude ho ta mince volat z Merboltic do konce jeho dnů.

Vyběhl ven do mrazivé noci, ale pocit těžkosti v kapse nezmizel. Cítil, že neodešel z kostela sám, že něco z tohoto místa zůstalo v něm, vázáno neviditelným řetízem k lince s cibulovitou bání.

Dnes už z barokního chrámu nezbyly zdi, které Matěj v hrůze opouštěl, jen zvonice a ticho. Přesto se říká, že kdo na místě bývalého oltáře pocítí náhlý chlad a tíhu v hrudi, našel cestu k tajemství, které se v roce 1709 v Merbolticích navždy zapsalo do země.