Příběh: Kostel svatých Šimona a Judy (Milíkov)
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, zařval Matyáš a přitiskl muže k chladné zdi. Prsty mu křečovitě svíraly límec špinavého kabátu, zatímco z úst mu unikal pára do ranního vzduchu. V dlani držel těžký železný klíč, který mu před chvílí vytrhl z ruky, ale to, co hledal, nebylo z kovu. Hledal dopis, který mohl zničit jméno celé rodiny, papír, který v tu chvíli pálil v kapse jeho útočeného sputníka jako rozžhavený uhlík.
Kolem nich se rozprostíral Milíkov v troskách. Vzduch stále chutnal popelkem a spáleným dřevem. Před několika dny zde zuřil oheň, který pohltil zámek i desítky domů, zanechávajíc za sebou jen černé kostry staveb a ticho, které řezalo do uší. Jediné, co v tomto chaosu vyvratilo svou bílou tvář k nebi, byl nový kostel svatých Šimona a Judy. Stál tam jako přítomek, dokončený i přes plameny, které vše ostatní srovnaly se zemí.
Matyáš strčil muže dovnitř, přes kamenný portál, do ticha chrámu. Boty mu hlasitě klapaly o dlažbu. V prostoru vládla zvláštní, těžká vůně čerstvé omítky smíšená s vůní včelího vosku. Muž v jeho hřbitovém sevření se jen třeसल a mlčel, oči měl upřené na hlavní oltář, kde svatý Šimon a Juda hleděli dolů s výrazem, který Matyáš vnímal jako hrobové odsouzení.
„Poslední šance. Kde je ten papír?“, zasyčel Matyáš a přitiskl ho hřbetem k pilastru.
V tu chvíli se stalo něco, co v Matyášově světě, světe moci a útlaku, nemělo místo. Slunce proniklo vysokými okny lodi a dopadlo přesně na stěny, kde výmalba napodobovala jemné tapety s ornamenty. Světlo se odrazilo od bílých ploch tak prudce, že Matyáš na okamžik oslepl. V tom záblesku uslyšel zvuk. Nebyl to křik ani šepot, ale hluboký, vibrující tón, jako by někdo udeřil do obrovského zvonu, ačkoli věž byla tichá.
Matyáš uvolnil sevření. Muž z něj vyklznul a klesl na kolena, ne z úcty, ale z vyčerpání. V ten moment se zpoza oltáře ozval tichý, rytmický zvuk. Kroky. Pomalé, těžké kroky, které nezněly jako lidské. Matyáš se otočil, ruka mu sklouzla k rukojeti nože v opasku. V prostoru však nebyl nikdo. Jen prach tančící v paprscích světla a sochy svatého Petra a Pavla, jejichž pohled se zdál vteřinu předtím změnit.
„Oni vědí,“ vydechl muž na kolenou. „Vědí, co jsi udělal v plamenech, Matyáši.“
„Blázníš! Tady není nikdo kromě nás!“
Matyáš vykřikl, ale jeho hlas se v zaklenutém prostoru zlomil. Cítil, jak ho obklopuje chlad, který nepatřil do jarního rána. Byl to chlad hrobky, chlad zapomenutých tajemství, která se v tomto místě zakopala hluboko pod zem. Podíval se na své ruce a uviděl, že jsou černé. Ne od popela zvenku, ale jako by mu z pórů vytékala samá tma. V panice začal zkoumat své oblečení, ale látka byla čistá. Ta černost byla uvnitř.
Vtom se z kruchty, kde v tichu odpočíval budoucí prostor pro varhany, ozvalo jasné, krátké zaklapání dveří. Matyáš vyběhl k východu, ale cesta mu připadala nekonečná. Pilastry se zdály posouvat, stěny s ornamenty se v jeho očích začaly vlnit jako plameny toho požáru, který před několika dny zničil městečko.
Když konečně vyrazil ven do čerstvého vzduchu, muž, kterého držel, byl pryč. Zmizel bez stopy, bez jediného zvuku. V Matyášově dlani však zůstal jeden předmět, který tam před minutou nebyl. Byl to malý, vyhořelý kousek papíru s pečetí, kterou Matyáš sám předtím v plamenech zámku viděl zmizet. Papír byl stále horký, jako by ho právě vytáhl z ohně.
Matyáš se podíval zpět na bílou věž kostela. Věřil, že z okna v horním patře na něj někdo hledí, ačkoli tam nemohl být nikdo, kdo by tam mohl vlézt.
Kdo z nás dnes v tichu těchto zdí uslyší tloukání vlastního svědomí, ten už nikdy neodejde úplně čistý.