Příběh: Kostel svatého Václava (Vápenný Podol)
„Zatni ty své ústa, nebo tě přísahám k tomu kameni!“ zasyčel Matěj a prudce tlačil mladého muže proti chladné zdi. Vzduch kolem nich byl těžký vlhkostí a pachem vápence, který se mísil s jemnou vůní incense unikající z otevřených dveří nové stavby. Byla to jaro roku 1788, a zatímco kolem nich v Podole vřely práce na novém chrámu, oba muži stális v úzkém stínu, kde dopadaly poslední paprsky světla na starý nápis vytesaný do kamene.
Matějovi se třásly ruce, když z kapsy vyndal těžký měšec. Peníze, které v něm byly, nepatřily jemu. Patřily církvi, měly sloužit k opravám, ale on je chtěl vzít a zmizet pryč, daleko od lání a ticha tohoto údolí. Jeho doprovod, mladý pomocník jménem Ondřej, se však díval na něj s hrůzou v očích. Ondřej věřil v zázraky, věřil v hojivý pramen, který stál jen kousek od nich, a věřil v patrona tohoto místa.
„Je to hřích, pane Matěji. Ten pramen léčí těla, ale vytem lék na duši nenajdete, když ukradnete z Božího domu,“ šeptal Ondřej a jeho hlas se třesl jako list v podzimním větru.
Matěj se krátce, chladně zasmál. „Bůh má dost zlata, Ondřeji. Já mám jen dluhy a prázdnou budoucnost. Pohybuj se, než nás někdo uvidí.“
Právě v ten moment se z hloubi stavby ozval zvuk. Nebyl to hlas člověka, ale hluboké, dunivé zadunění, jako by sama země pod nimi na vteřinu přestala dýchat. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože jarní vzduch byl mírný. Podíval se nahoru, kde se nad nimi tyčily nové zdi, a pak dolů, na místo, kde kdysi stála malá kaple.
Náhle se z mlhy, která stoupala od hojivého pramene, vyklul muž. Byl to Josef Ephrem, poustevník, který v Podole žil v prosté chuti a tichu. Neměl na sobě nic luxusního, jen hrubý plášť a tvář ožehlanou sluncem a větrem. Nepohlížel na ně hněvně, ani neřval. Jen stál a díval se přímo do Matějových očí. Jeho pohled byl tak čistý a hluboký, že Matěj pocítil, jak mu v hrudi něco praská. Nebylo to bolestí, ale zvláštním tlakem, jako by mu někdo do srdce vložil žhavý uhlík.
„Hledáš cestu ven, Matěji,“ řekl poustevník tichým, ale neuvěřitelně silným hlasem. „Ale cesta, kterou si vybral, vede jen do hlubší temnoty. Podívej se na ten kámen. Podívej se, co tam stojí.“
Matěj se neochotně otočil k ltinskému nápisu na starém kameni, který přežil z předchozí kaple. Nerozuměl všem slovům, ale v tu chvíli, vteřinu poté, co se na něj podíval, se mu zdálo, že písmena začala mírně žhnout zlatavým světlem. Nebylo to nic, co by šlo vysvětlit rozumem. V tu chvíli pocítil v nose prudkou vůni čerstvého třešňového květu, ačkoli žádný strom v blízkosti nekvétl. Byl to okamžik naprostého ztišení, kdy svět kolem nich zmizel a zbyl jen on, jeho hřích a ten nehybný kámen.
Matějova ruka s měšcem pomalu klesla. Cítil, jak z něj vyprchá veškerá pýcha i zoufalství. Bez slova se otočil k poustevníkovi a s tichým vzlykem mu peníze do ruky vložil. Ondřej jen stál a sledoval to s otevřenými ústy.
„Kde jste byl, otče? Jak jste věděl, že tu jsme?“ vydechl mladý muž.
Josef Ephrem se jen mírně usmál a ukázal rukou směrem k pramenu a k základům nového kostela. „Někdy nás nenajde člověk, ale místo, které nás zná dříve, než jsme tu sami stanuli.“
Matěj v ten den neodjížděl. Zůstal v Podole, začal pomáhat při stavbě chrámu a zbytek života strávil v pokorné práci. Lidé v obci si pamatovali, že byl to on, kdo nejvíce dbal na to, aby byl kostel svatého Václava čistý a uctívaný.
Když dnes lidé procházejí kolem kostela a vidí ten starý kámen zasazený nad dveřmi, málokdo ví, co se tam před staletími odehrálo. Jen víme, že některé kameny neunesou jen váhu střechy, ale i tíhu lidského svědomí. Kdo z nás dnes pocítí ten samý chlad v zádech a náhlou vůni třešní, když se dotkne stěn, které viděly pád i vzestup lidské duše?