Příběh: evangelický kostel v Moravské Chrastové
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho cesta do Brněnce byla nemožná kvůli prudké bouřce, která se rozlehla po celém kraji. V Moravské Chrastové, jejímž osamělým vesnicím záplava odnesla cesty a vyčerpala všechny možnosti přepravy. Během noci se hromadil sníh, který pokryl uličky jako úkryt tajemství.
Martinova chalupa byla chladná a bez světla — jeho dřevěné lampa nechtěla zapálit, což ho nutilo před kostel se blížícím ke konci vesnice. Cestou se setkal s praporem mlh, které se táhly kolem zdi a oken jeho stavby bez ohledu na večeři nebo spánek. Nikdo již nechodil těmito uličkami; všichni uprchli před bouří.
Přesto Martin cítil určitou naléhavost — něco ho nutilo jít ke kostelu navzdory sněhu, který houpal jeho kalhoty a vánici. Když se pokusil otevřít dveře kostela, byly pevně uzamčeny — pravděpodobně od té doby, co byl poslední služba minulý týden. Nikdo nechodí sem v den jiný než čtvrtý neděle měsíce.
Ale pak se mu stalo něco divného: zvuky, jako by otevřená dveře a rozsvícené lampy. Neboť, když se pohlednul znovu na kostel, zdálo se mu, že světlo se objevuje skrz jeho skromné okna. Něco v něm ho nutilo se přiblížit a zkoumat tuto zázrak.
Pod sněhem, kolem nohou, Martin našel starý klíč — nebo se mu zdálo, že to byl ten správný. Zavřel oči, vzal si ho do ruky a snažil se opět dotknout dveře. K jeho údivu, bez jakéhokoli námahy se otevřely před ním a vnikl do tichého interiéru.
V kostele nebylo světla — ale bylo tam nádherné oslnivé záření. Byl to ten samý svit, který si Martin vzpomněl na oknech — jen zde byl ještě silnější a pronikavější. Zázračná barva se rozléhala po stěnách bez jakékoliv lampy nebo svíček, jako by kostel živil nějakou vlastní životní energii.
Na jednom ze zdi Martin viděl malý oltář s obrazem Ježíše. Jeho oči se zarudly — zdálo se mu, že kresba se pohybuje, že se na něj dívá. A pak slyšel hlas; neboť ten samý hlas pronikl jeho duši a všechnu beznaději.
„Věřte — nikdy není pozdě," řekla mu tiše, ale přesto nesmírně silná slova. Nebylo to vyzvání k modlitbě, nebo varování — ale bylo to jako hlas odvahy, zázrak z daleka.
Srdce Martinova začalo bít rychleji a s hlubokým dechem se přiblížil ke středu kostela. Nebyl si jistý, co ho čeká — nebo kde to pocházelo z toho hlasu. Bylo v něm mnoho otazníků a strachu, ale také něco, co mu dávalo sílu.
Nemohl přestat si uvědomovat, jak ticho je ve stodole — i když jeho srdce bije jako buben. A v tom okamžiku se objevilo světlo na oltáři a postava Ježíše začala mluvit.
„Martin, nevěřím těmto slovům," vykřikl Martin. „Nic jsem si nesnil." Jeho hlas zněl slabě před tím zázrakem a světlem, které bylo v kostele.
„Věděl jsi, že se musíš vrátit do tohoto místa," pokračoval neviditelný hlas. „Nic jiného zde nebylo — jen tvá cesta."
Stál tam, slyšel slova a vůně nové naděje, kterou nemohl nikdy předtím znát. Byla to sladká aroma svíček a kvetoucích ruží, což ho naplnilo jistotou.
Když se Martin rozhodl opustit kostel — s tím zjevením v duši, které mu dalo sílu — přestaly se otevírat dveře. Byly zase uzamčeny, a nic nebylo vidět za nimi.
A když zaváhal domů, měl pocit, že sníh pod jeho nohama má novou cestu — jedinou cestu, která je nyní vedená vírou. Martin se vrátil do své chalupy a připravil se na nový den.
Od té doby nikdo nevěděl, co bylo na prahu kostela tím osamělým ráno, kdy bouře stále sušila po Moravské Chrastové. A lidé i dodnes přicházeli tam — někteří z nich začali se ptát: „Bylo to opravdu jen náhoda?"
Ať už jakkoli, Martin znal odpověď. Byl nyní v kostele každé čtvrtou neděli měsíce a každým dnem přijímal víru — která se mu zdála být stejně zázračná jako ten den, kdy byl otevřen náhodou nebo osudem.