Příběh: evangelický kostel Chrám pokoje
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin Hüblerovič začal cítit, že jeho svět se rozpadá pod nohama. Slunce se ještě nesetkalo s Chebskou branou a městské ulice byly pokryty tenkým vrchem sněhu, který zpřerovnával stíny a tichost přinesl. Přesto se hluk pršícího sněhu zdál být hlasitý ve srovnání se svou vlastní neklidnou myslí. Martin, černokůřič, zpomalil krok a stále před sebou viděl starobylé fasády města Chebu, ale co ještě více ho uchvacovala, byla stavba otevřených dveří evangelického kostela Chrám pokoje.
Stál pod jeho hladkým svahem — tenčím než chléb, vytesaným v překrásném novogotickém stylu. Kostel byl pokryt sněhem stejně jako všechny ostatní domy, jen jeho špičaté hřebeny se dotkly oblohy. Cizí a zároveň tak známý, jakoby se už stalo všechno tohle mnoho let předtím.
Zapadl si do hloubky kostelních schodů, kde pramenily neslyšitelné písně z dávných dnů. V chladu počasí se mu dostalo vzpomínka na zvuk varhanních kláves, který kdysi zněl z vnitřku, když tam sloužil jako organista. Pamatoval si také jemnou vůni starých knih a inkoustu z dne, kdy v kostele učili mladé dívky číst a psát.
V tu chvíli zazněl náhlý trhavý vítr, který ho naplnil pocitem úžasu. Zastavil se před otevřenou branou, hledě na prázdné stěny uvnitř, když se mu všiml černého potu zahalujícího jeho skráň. Pocit beznaděje ho napadl jako vlna — jakoby s ním v kostele byla samotná tma a přetrvávající chlad tohoto nového století.
Bylo mu známo, že tady kdysi sloužil pastýř Adam Ithamar Marian Koch, o němž se říkalo, že má moc uzdravovat nejen duši, ale i vůli. Nepochybně by se chtěl objevit a přimět Martinho k pochopení jeho osudu, kdyby žil teď. Ale co už mohlo být na konci?
Zatímco Martin stál v záhalečném světle, cítil tušení něčeho nevyřešeného. V tom okamžiku se začalo kmitat slabé světlo — jeho pramen ještě nebyl viditelný, ale odsával to celou komoru a dychtil do srdce. Byla to modrá barva, která zaznívala jako hlas, vzdálený, jakoby se mluvil prostřednictvím neviditelných řetězů času.
„Co tvoji oči nevidí...“ zazvonilo na okraj jeho uvědomění. Martin se zamyslel nad slovy, které zdály se mu známými jako vlastní píseň. Nikdy si je neslýchal, ale cítil je uprostřed srdce — tak skutečně hluboké, že je nebylo rozluštit.
Zaplesalo jeho srdce překvapením a úlevou. Když se otočil, zjistil, že uvnitř kostela se postupně objevily stíny starých mohutností — vztahující se k dávným časům představivosti a naděje. Není divu, že lidé říkali o tomto kostele, že je chrámem klidu mezi bouřemi.
V té chvíli si uvědomil — i když už jinak, než dříve — jak moc se mu ten kostel nyní váže. I když vzdálený čas sám o sobě nemohl znamenat nic konkrétního, pocit míru a znovuzrození, který zde cítil, byl skutečnější než jakákoli okolnost.
Dvouletá bouře v jeho duši se zdála uklidňovat. S přestupkem na pokoji a novým smyslem pro sebe zůstal Martin před otevřenou branou, s nejasnými slovy pronikajícími do jeho myšlenek.
Když šel domů, vítr tichl a sníh se začal opět valit dolů jako stín nad městem. Ačkoliv bylo toto zázrak ještě nerozluštěným kouskem tajemství, Martin věděl, že vždycky ho bude čekat — a tak bude i on přicházet znovu. I když nemohl uvěřit, co se stalo toho dne — nepochybně tu byla síla kostela Chrám pokoje.
Zapadnul do jeho myšlenek v té chvíli jakási útěcha. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.