Příběh: kaple Korunování Panny Marie (Křivoklát)
Krev z rozbitého rtuše mu stékala po prstech a dopadala na studený kámen podlahy v těžkých, tmavých kapkách. Jan z Rožmberka s tíhou v hrudi hleděl na zlatý kříž, který držel v třesoucích se dlaních. V rukou nesl předmět, který mu nepatřil, ukradený v chaosu hradního dvora, vteřinu poté, co zhasla poslední svíce v rytířském sále. Teď stál v tichu kaple Korunování Panny Marie, obklopen vysokými stěnami, které zdály se být v tuhle hodinu živé a houpající se v šeru.
Zvenku bičoval hrad prudký vítr, který rál do rohů věží a hrozil vyrazit okna s lomeným obloukem. Jan se opřel o chladný pilíř. Vzduch v kapli voněl starým třepykem, vlhkým kamenem a zbytky vyhaslého kadidla, které se stále vznášelo v prostoru jako neviditelný mlhavý opar. Každý jeho dech zněl v prázdném sále jako řev zvířete. Přišel sem hledat úkryt, ale našel se v pasti svého vlastního svědomí.
Zatnul zuby a pokusil se kříž schovat do hlubokých skládů svého pláště. V ten moment se stalo něco, co v žádné knize z učení nebylo popsáno. Přestože byla kaple v naprosté tmě a žádné dveře nebyly otevřené, z polygonálního závěru stavby, tam, kde se stýkal oltář s nebesy, začal vyvěrat slabý, modravý jas. Nebylo to světlo svíce ani odlesk měsíce. Byl to tichý, pulzující žár, který se pomalu plazil po podlaze směrem k němu, jako by ho hledal.
Jan ustoupil, až mu hřbet narazil do tvrdé zdi. Srdce mu tlouklo až v krku. Chtěl utéct, vyběhnout ven do noci a zmizet v hlubokých stínech Křivoklátu, ale nohy měl jako z litiny. Světlo ho obklopilo. Vteřinu poté, kdy modrý jas dotkl jeho zraněné ruky, přestal cítit bolest z rtuše. Místo toho v hlavě uslyšel zvuk, který nebyl slovem, ale hlubokým, vibrujícím tónem, jako když zazvoní obrovský zvon hluboko pod zemí.
Klesl na kolena. Kříž mu vyklznul z prstů a s dutým zvukem dopadl na dlažbu. V tom okamžiku se modré světlo prudce rozsvítilo, až Jan musel přimhouřit oči. Viděl detaily klenby, viděl každou prasklinu v kameni a v tom jasném záblesku zahlédl postavu, která stála u oltáře. Nebyla to lidská bytost, spíše jen obrys z čistého stříbra, který k němu natáhl ruku. Jan nepromluvil, nemohl. Jen v hlubokém tichu své duše pocítil, jak z něj odtéká hněv a chamtivost, které ho přivedly k tomuto činu.
Jakmile se zvedl z kolen a otřel si oči, světlo bylo pryč. Kaple byla znovu ponořená v hrobovém tichu a šeru, které rozbíjel jen vzdálený zvuk hlídkujících strážů na hradbách. Jan se podíval na zlatý kříž ležící u jeho nohou. Už ho nechtěl. Cítil, že by ho neunesl ani za všechny mince v královské pokladnici.
Vstal a pomalu kráčel k východu. Zastavil se u okna, skrze které viděl do hradního dvora, a pak pohlédl dolů, do hloubky, kde se podle legend skrývaly tajné tunely vedoucí až do Prahy. Uvědomil si, že některé cesty nevedou pryč z hradu, ale hlouběji do sebe samotného.
Kříž tam nechal. Ležel na kameni jako tichý svědek noci, kdy se zloděj stal člověkem.
Kdo dnes vstoupí pod klenby této kaple, možná pocítí vzduchem proudit zvláštní chlad, i když je venku horké léto, a v tichu uslyší ozvěnu tónu, který nepatří do světa lidí.