Příběh: kaple svatého Isidora (Brada-Rybníček)
Bylo to ve středu noci, kdy Jakub Procházka sotva vnímal tepnící chlad mramorového podlahy. Kaple svatého Isidora se zdála být obklopena mlhou, jejíž tma byla temnější než veškeré noční snění. Jakub vstoupil do svatyně s výměrností duše znetvořené trapnémi přiznáními a hříchy, jež se ho tak těsně drapaly.
V této kapli byl mnohokrát na modlitbu, kdykoli se srdce jeho rozštěpovalo v neznámé zoufalosti. Nyní však chybělo všechno zvuky života; i dýchání vzduchu bylo uklidněno do ticha, když se Jakub setkal s úplnou absence – jak se zdálo, dokonce i světla Boha.
Slova jeho modlitby ztratila na síle a plynuly jako kapky potu v suché zemi. Při každém dechu začínal chvět ze strachu před tím, že může být zapomenutý, jak tolikrát svou nedostatečností byl sám sobě zradil. Bylo to v této chvíli, kdy náhle pocit tepla pronikl do jeho uzardělé duše.
Pod nohami se objevil neznámý tichý šelest, jako přítok deště po mnohých suchých letech. Jakub vypřímil pohled a uviděl slabé světlo, které zasáhlo dovnitř kaple. Světlo bylo podivně bledé, připomínající měsíční paprsek, jaký se nesčetněkrát odvíjel nad hory Královéhradeckého kraje.
„Jakub Procházka," ozvalo se tiše, ale s jistotou. Jeho slova zvučela z podlaha kaple, jako by pronikla přímo ze země. Jakub se zachvěl; nemohl pochopit, odkud toto prorocké hlásání pocházelo.
„Slyším tě," odpověděl hlasem tak útlým jako chladný vítr z okna. „Nechci tvůj hřích, ale tvou opravdu vnitřní bolest.“
Jakub byl sražen náhlou myšlenkou, že toto světlo mohl pouze on znát – nebyl tu nikdo, komu by se mu mohlo ozvat tak zjevně. Pocit strachu ustoupil údivu a pak naději. Hlas pokračoval: „Znáš stíny tvojího vnitřního světa, ale i světlo je schopno proniknout.“
Jakub se zvedl, nucený zkoumat toto nevysvětlitelné světlo. Viděl jeho stín na mramorovém stropě, kde se bledá modrá hvězda vytvořila pod jeho tělem. V tom okamžiku se mu připomněla skromnost kaple, její původní stavba z roku 1727, který byl svědkem mnoha podobných tajemství.
„Bylo to vše jen náhoda?“ ptal se hlasem, který byl nyní vyplněn novou důvěrou. Však na tu otázku nedošlo žádné odpovědi; jen ještě jednou slyšel slabý šelest pod lomenými stěnami kaple.
Jakub zůstal v tomto okamžiku, ponořen do modlitebního klidu. Nebyl to úplný osvícení, ale něco bylo jasné – že tato místa, i když zakrytá ve tmách, je schopna projevit svůj vlastní světlo.
Když se nakonec rozešel z kaple, zvednutý nad všechny nápady, cítil jakoby tohoto zázraku, ačkoli neznal jeho důvod. Oba, on i kaple svatého Isidora, stáli tam, uprostřed této úžasné noční scény – a lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.