Příběh: kostel Zvěstování Páně (Vážany)
Ostří nože studilo do zpocené dlaně a Matějovo srdce tlouklo tak zběsile, až měl strach, že ten divoký tep uslyší i lidé v chalupách pod strání. Všechno již bylo připraveno k útěku, pytel s ukradenými stříbrnými mincemi tížil rameno a podzimní bláto pod botami čvachtalo pokaždé, když couvl do stínu nízké kamenné zídky. Chtěl utéct dál, za lesy, pryč od dluhů a hněvu sousedů, jenže noční tmu rozčíslo nečekané znamení, které ho přikovalo k zemi jako prohnilý kůl.
Zevnitř svatyně skrze úzká okna problesklo ostré, nepřirozeně bílé světlo, ačkoliv uvnitř neměl v tuto pozdní hodinu nikdo hořet voskovicemi ani bzučet modlitbami. Matěj polkl suchou slinu a prsty křečovitě svkly rukojeť zbraně, neboť strach z dopadení v něm sváděl boj s neodolatelnou zvědavostí. Dveře chrámu, obvykle pevně uzamčené těžkým železným západem, se podivně zavrzaly a pootevřely samy od sebe, jako by ho někdo neviditelný zval dál do ticha posvátného prostoru.
Vstoupil dovnitř s nožem připraveným k ráně, avšak dech se mu rázem zablokoval v hrdle a tíha viny ho srazila na kolena na studenou dlažbu. Vzduch v prostoru voněl starým voskem, tlejícím dřevem a něčím dalším, co nedokázal pojmenovat, snad nebeskou čistotou, která pálila v plicích jako rozžhavený popel. Hlavní oltář v čele kněžiště se v té chvíli rozzářil tisíci třpytivými body, přestože tam nestály žádné svíce, a malba na oltářním plátně ožila pohybem, který popíral veškeré lidské zákony.
Postava na obraze, dívka v modrém plášti, zvedla hlavu a pohlédla přímo na klečícího zloděje s takovým hlubokým slitováním, až Matěj vykřikl bolestí, jako by mu někdo rval kůži z těla. Všechny jeho hříchy, podvody, lži a krádeže se mu v tu vteřinu promítly před očima v děsivém sledu, a těžký pytel se stříbrem mu rednoucí silou vyklouzl z prstů a zvučně dopadl na kamennou podlahu. Zpátky k němu se z výšky kůru, kde stály staré varhany, pronesl tichý, avšak všudypřítomný hlas, který nezněl z úst živého člověka, ale zněl přímo v jeho hlavě a trhal jeho zatvrzelé svědomí na kusy.
Když se následujícího rána probudil, ležel zkřehlý a promrzlý venku před vchodem, obličejem zabořený do studené trávy těsně vedle starého kamenného kříže, který shlížel na tichou vesnici. Těžký pytel se stříbrem ležel o kus dál, netknutý a opuštěný, ale mince v něm už pro něho ztratily jakoukoliv cenu, protože v hrudi nosil něco mnohem těžšího a zároveň nesnesitelně lehčího. Místní lidé ho našli v poledne, jak sedí na zemi a tupě zírá na bílou fasádu kostela, neschopný slova, s očima plnýma slz, které nešly zastavit.
Jestli to byla jen hra odrazů měsíčního svitu v rozbitých tabulkách skla, nebo hluboké zjevení, které navždy zlomilo tvrdou duši hříšníka, se dodnes nikdo nedozvěděl s jistotou. Ale ti, kdo dnes procházejí kolem staré zídky ve Vážanech a dívají se na věžičku s jediným zvonem, občas na tom místě pocítí nevysvětelný chlad v zádech a raději se zastaví, aby nahlédli dovnitř.