Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Královo Pole)
„Krvavé prsty mi nejdříve zbrkly v hrdle, pak v očích a nakonec v srdci,“ zašeptal Mikuláš a přitlačil dlaně k chladnému kameni nově zdlané zdi. Stál v prostorách, které ještě před chvílí vnímaly jen ticho modliteb a vůni čerstvé malty. Vzduch v prostoru budovaného chrámu byl hustý, nasycený prachem a pachem vlhkého vápna, který mu lezal v krku jako hrst suché země. V levé ruce svíral nůž, jehož ostří stále ještě rudě lesklo v šeru, a v pravé kousek pergamentu, který mu měl zajistit bohatství, o jakém se v těchto moravských končinách nikdo neodvážil ani snít.
Zatímco za zdmi kláštera v Králově Polí začínal stoupat hluk léta roku 1375, uvnitř budovy vládla mrazivá prázdnota. Mikuláš se opřel o pilíř, který se tyčil k nebi jako prst obřícího. V jeho hlavě stále znělo poslední tiché zasténání muže, kterého zradil. Nebyla to jen otázka peněz, byl to hněv, který v něm vykoubal hlubokou jámu, do které teď padal. Chtěl uniknout, zmizet v lese, zapomenout na tvář oběti. Ale nohy ho neposlouchaly. Jako by ho samotná zem pod kostelními dlažbami přitahovala k zemi.
Když se pokusil udělat krok směrem k východu, zaslechl zvuk. Nebylo to šustění šatů ani kroky stráží. Byl to hluboký, vibrující tón, který nezněl z hrdla člověka, ale zdál se vycházet z samotného základu stavby. Mikuláš ztuhl. Světlo, které dopadalo skrze nehotové okna, se náhle změnilo. Zlatavý prach, tančící ve vzduchu, se začal točit v prudkém víru, ačkoliv v sále nebyl jediný průvan.
„Kde jsi hledal klid, tam najdeš svou pravdu,“ ozval se hlas, který nebyl hlasem, ale spíše ozvěnou v jeho vlastní lebce.
Mikuláš se prudce otočil. Nikdo tam nebyl. Jen prázdný sbor, kde v budoucnu měla spočívat těla mocných panů. Vteřinu poté však uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Na hladké, šedé podlaze, přesně tam, kde stál, se začala tvořit skvrna. Nebyla to krev. Byl to jasný, bílý svit, který postupně vykresloval obrysy lidské postavy. Postava nemluvila, jen na něj hleděla prázdnými očima, které v Mikulášovi zrcadlily všechno, co se snažil utajit.
Upustil nůž. Kov zazvonil o kámen s bolestivou čistotou, která v tichu chrámu zněla jako úder kladivem do kovadliny. Mikuláš padl na kolena. Cítil, jak mu z plic mizí vzduch, jako by ho samotná prostorová velikost gotických klenb drtila. V tu chvíli se zvířící prach kolem něj usadil a bílé světlo se stáhlo do jediného bodu, do malé, zářící trhliny v dlažbě.
Zatřesoucí se rukou se k té trhlině dotkl. V okamžiku doteku ho zasáhla vlna chladu tak intenzivní, že mu ztuhly svaly. Uviděl obrazy, které mu nepatřily: viděl staletí, která přijdou, viděl plameny požárů líbající stěny, viděl lidi v cizích šatech, kteří budou chodit po stejném místě, kde teď klečel v hříchu. Uviděl tvář mladého muže z rodu Lucemburských, který zde jednou spočine v tichém spánku, a pocítil zvláštní, nepochopitelný klid.
Všechno zmizelo v jediném mraku prachu. Mikuláš zůstal sám v šeru, s prázdnýma rukama a srdcem, které už nebylo plné hněvu, ale děsivé prázdnoty. Vstal, ne vzal svůj nůž, ale nechal ho tam, v zapomenutém koutě budovy. Neodešel utíkat do lesa, aby se schoval. Odešel k branám, aby se přiznal.
Někdo říká, že v onom okamžiku v něm zemřel hříšník a zrodil se člověk. Jiní tvrdí, že ho prostě zbláznil strach z vlastního činu. Jen jedno zůstalo jisté: v místě, kde se dnes kříží moderní věda a stará víra, zůstalo něco, co se nedá změřit ani zapsat do knih. Kdo dnes přejde přes dlažbu v chóru otců, možná pocítí ten samý náhlý chlad v patách, jako když někdo z hlubin země připomíná, že žádné tajemství není navždy pohřbeno.