Příběh: kostel svatého Jiljí (Líšeň)
Krev na prstech Bohumíra už zaschla, ale stále pálila jako žhavé uhlí. Každý nádech v těsné tichosti kostela mu připadal jako útok na plíce, jako by samotný vzduch byl příliš těžký na to, aby ho mohl vdechnout člověk s tak špinavou duší. Schovával se v nejtemnějším koutě u tlustého, hrubě opracovaného kamenného pilíře, kde stín byl tak hustý, že se zdál být hmotný. V hrudi mu bušilo srdce, zběsile a nepravidelně, jako by se chtělo vytrhnout z žeber a utéct pryč z tohoto posvátného prostoru.
Stěny byly nízké a masivní, postavené z těžkých bloků, které nezněly jako dílo člověka, ale jako součást samotné hory. Okna byla jen úzkými, bolestivými škvírami, skrze které dovnitř pronikalo jen minimum světla, jen takové, aby člověk poznat stíny, ale ne tváře. Vůně vlhké země a chladného, věkovitého kamene se mísila s pachem jeho vlastního strachu a potu. V rukách svíral těžký kožený pytel, jehož obsah – stříbro ukradené z hrdebářské schránky – teď vážil víc než celý jeho život. Každý malý pohyb, každé lehké zakolísání pytle, vyvolalo v jeho uších zvuk, který zněl jako výsměch jeho vlastní slabosti.
„Proč?“ zašeptal do prázdna, ale hlas se mu zlomil a utonul v hlubokém, neúprosném tichu lodi. Nechtěl tu být. Chtěl být na polích, v hlíně, kde by jeho hřích nebyl vidět, kde by ho nehlídaly ty nehybné, kamenné tváře v šeru. Tady, v tom románském tichu, každá jeho myšlenka zněla jako křik. Viděl před očima tvář muže, kterého měl před hodinou uškrtit, a ten pohled, ten zmatený, nevěřící pohled, ho pronásledoval v každém zlomku stínu.
Pak se to stalo. Nebyl to zvuk, spíše chvění, které mu rozvibrovalo zuby a rozechvělo samotnou kost v těle. Jako by samotný základ kostela začal tichým, hlubokým hlasem zpívat, hlasem, který neměl hrdlo, ale měl váhu celého světa. Bohumír ztuhl. V tu chvíli se stalo něco, co popíralo veškerý řád, jaký znal. Skrze úzkou škvíru v severní stěně nezasáhl jen slabý paprsek měsíce, ale proud čistého, bělejšího než sníh světla, který se neobtáčel po zemi, ale stoupal vzhůru, jako by se snažil opřít o neviditelný pilíř.
Světlo nebylo studené. Když dopadlo na jeho třesoucí se dlaně, cítil první teplo po celém svém vyčerpání. Nebylo to teplo ohně, které pálí a ničí, ale teplo slunce v polích v době sklizně, když se člověk cítí v bezpečí. A v tom světle, přímo před jeho očima, se začaly vznášet drobné, zlatavé částečky, které nebyly prachem, ale něčím živým a neuchopitelným.
Bohumír se pokusil odtáhnout, ale jeho nohy byly jako z olova. Cítil, jak se mu z očí valí slza, která nebyla z bolesti, ale z nečekaného, děsivého uvolnění. Světlo se dotklo stříbra v jeho pytli. Kov se pod tím dotekem nezměnil, ale jeho tíha se v jeho chápání vytratila. Bohumír pocítil náhlý, neúprosný nápad: že jeho život není jen jeho vlastním, že každý pohyb, každý hřích i každá vteřina trpení je součástí něčeho mnohem většího, než je jeho vlastní strach. V tu chvíli se zdálo, že kamenné zdi nejsou vězením, ale ochranou.
Když se světlo náhle rozplynulo a kostel se opět ponořil do temnoty, Bohumír tam zůstal kleče v prachu. Pytel byl stále v jeho rukou, ale stříbro v něm už nezdálo se jako kořist, nýbrž jako břemeno, které musí vrátit, aby mohl dýchat. Vůně čerstvě posekané louky, která tam v tu chvíli nepatřila, se ještě chvíli vznášela v prostoru a někam hluboko v kameni zůstalo to tiché, neustávající chvění.
Když ráno vyšlo slunce a první zvon oznámil začátek dne, našli ho sedět u oltáře. Neříkal nic, jen ukazoval na stěnu, kde se v kameni stále zdálo mírné, neviditelné pro oči, ale cítitelné pro duši, záření. Lidé Líšně si po něm povídali roky. Někteří říkali, že zbláznil, jiní, že ho dotkl sám Bůh. Ale když se dnes někdo zastaví v tichu tohoto starého prostoru, stále v něm cítí tu zvláštní přítomnost, která nedovolí člověku odejít s lehkým svědomím.