Příběh: Kostel svatého Jakuba (Hvězdlice)

Všechny mince z pytlíku skončily na dlažbě a drhnoucí kovový zvuk kradmého počítání se rozštěpil o vysokou klenbu. Václav zatnul zuby tak prudce, až mu v dásních zapraskalo, a prsty zamačkané do špíny a vlastní krve zběsile přehrabovaly stříbrné penízky, které právě ukradl z pokladničky pod obrazem. Cítil, jak mu po páteři stéká ledový pramínek potu a míchá se s pachem zatuchlého loje, starého kadidla a vlhkého kamene. Venku zuřila podvečerní bouře, ale tady uvnitř, pod ochranou kamenných soch a mlčících svatých, bylo ticho tak hluboké, až v něm hučelo v uších. Přece to nemohl nechat tam venku, kde na něj čekal hlad, dluhy a chladná smrt v příkopu.

Zvedl hlavu a v šeru lodě, kterou protínaly jen ostré pruhy světla z rozbouřeného nebe, narazil pohledem do bílé tváře muže stojícího u bočního oltáře. Cizinec s hlubokýma očima měl na sobě prostý šat, ale v té tmě zářil zvláštní, nepřirozenou jasností. Václavovi ztuhla ruka nad rozházeným stříbrem. Chtěl vykřiknout, utéct, spllynout se stíny, ale nohy měl přitlučené k zemi těžkými botami. Neznámý neudělal jediný krok, jen zvedl ruku a ukázal prstem do prázdné niky ve zdi, kde dosud chyběla socha, přestože podstavec byl už připravený a čistě otesaný.

Václav polkl sucho v hrdle a couvl dozadu, až narazil zády do masivního dřeva lavice. Zmateně střídal pohled mezi cizincem a mincemi na zemi. V té chvíli se venku blýsklo tak silně, že celá stavba se otřásla v základech a skla v oknech zazvonila jako rozbíjející se led. Slepující záblesk ozářil oltář s obrazem a v té vteřině se zdálo, že postava na plátně ožila. Zrak malovaných svatých nesměřoval k nebesům, ale dolů, přímo na roztřesené Václavovy dlaně plné cizího majetku. Vzduch v prostoru zhoustl, voněl náhle po čerstvě upečeném chlebu a rozkvetlých lípách, což v tomhle sychravém podzimu nedávalo žádný smysl.

Václav padl na kolena, prsty mu křečovitě svíraly ukradené stříbro a dech se mu zkrátil v bolestivé křeči. V hrudi ho pálilo, jako by spolykal rozžhavené uhlíky, a v hlavě se mu sypaly vzpomínky na domov, který opustil, na matku, kterou zklamal, a na všechny ty malé i velké křivdy, které dosud sypal do světa bez lítosti. Nikdo na něj nekřičel, nikdo ho neobvinil z krádeže, ale tíha toho pohledu ze stínů byla nesnesitelnější než jakýkoliv bič. Otevřel dlaň a nechal mince s cinkotem popadat zpět na studenou dlažbu. Ozvěna dopadajícího kovu se nesla prázdnou lodí dlouho a táhle, jako by se propadala hluboko do země pod kostelem.

Když se po chvíli odhodlal zvednout oči, boční oltář byl prázdný. Zůstalo jen ticho, vůně lip a podivný klid, který mu sevřel srdce víc než strach před dopadením. Vstal, otřel si zkrvavené ruce do kalhot a pomalým krokem, s hlavou skloněnou, vyšel těžkými dubovými dveřmi ven do tmy, kde právě přestávalo pršet. Vědět se to dnes nedá, zda to byl jen blud unavené mysli a hříšného svědomí, nebo skutečné setkání s někým, kdo na tom místě hlídá spravedlnost. Ale lidé do tohoto hvězdlického chrámu podnes přicházejí, dívají se na kamenné tváře v nikách a někteří z nich u hlavního oltáře potají otevírají dlaně, aby zjistili, co v nich vlastně zanechali.