Příběh: kostel svatého Jáchyma a svaté Anny (Opatov)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin Votrubec zjistil, že jeho svět se rozpadá. Každý ráno byl nucen si připomenout smrt otce a jak se otec sestavoval z trosky starého života za pomoci kostela svatého Jáchyma a svaté Anny v Opatově. Martin stál uprostřet, pohledem ukotvený na kostelní věži plující nad lesnatými horami Kraj Vysočina, kde se místní slavnostně setkávali dvanáct let předtím. Zdálo se, že i on musel něco najít.
Světlo zářilo skrz oblaky na kostelní střechu, která odrážela sluneční paprsky jako koule zlata, a Martin si uvědomil, jak tichým je tento místem. Vstoupil do kostela, kde mokrost jeho bot šuměla na dřevěných dlaždicích. Ochranná aura místnosti ho obklopila, ačkoliv nebyl člověkem náchylným ke víře. Jeho mysl se zamotala do bolesti ztráty a pokušení zoufalství.
Nikdo jiný v kostele necítily úplné ticho, kromě chrapotu hmyzu na stropním látce. Martin se podíval nahoru, kde světlo proráželo skrz okna zastřené růžemi a šedou klenbou. Jako by toto kostel byl odolný proti časovým vlnám, jak je nebezpečné mísit světla a stíny.
Náhle se mu otvírala dveře do zádi. Kostelník Petr, starší o něco než Martin a s pevnými lopatkami vyschlými od let čekání na kostel, přistoupil k němu. „Dnes by měl být klidný den,“ řekl, hlas jeho zvukoval jako stříbro. Jeho oči se dotkly Martinovy, v nichž se odrazily jakási neznámé poznání.
„Můj táta tak často mluvil o papeži Leixnerovi,“ zašeptal Martin hlasem plným bolestí. Jeho mysl slyšela slova jako kousky minulosti, která se prolínala s jeho současnou úzkostí.
„Ano, kněz Leixner byl vůdce tohoto místu,“ řekl Petr. Jeho hlas nesl zvuky starých dnů a dychtivosti po uznání. „Vše začalo s jeho modlitbou k nebi, že by tu církev postavil. A co víš? Stále se může stát něco divného.“
Za tímto dotekem slova a zvuku se Martinovi zdálo, že nějaký duchovní proud se otáčel kolem nich, jako by kostel kouzlil své dlouholeté tajemství. Přítomnost Petra s jeho odvahou a historickou pamětí ho zvedla na výšku — alespoň na okamžik — vyšší než jeho současné pokušení.
V tiché atmosféře kostela se Martinovi otevřel dveře do síně. Tam nalezl knihu, jejíž stářím vyznačovaly ztracené stránky a zlatým perem psané modlitby. Když se dotkl povrchu starého papíru, cítil teplo, které ho ohrozovalo a těšilo.
„Můj táta byl poslední, kdo toto viděl...“ pronesl Martin, překvapený zjištěním svých slov. Náhle se otevřela dveře kostelní sakristie a na jejich pozadí vstoupila starší žena s kohoutkem. Její postava byla jako skupina dobytých stínů, přinášející poselství z jiného světa.
„Dnes je den třicetý ročníku od dne, kdy kněz Leixner sám ustanovil modlitbu v tomto místě,“ vypravovala žena hlasem plným zvuků starých legend. Její ruce se chovaly jako páručníky dobytých tajemství a její oči se soustředily na Martina tak úzkostlivě, že mu dychtila krev.
Když odešla žena, Martin cítil jakéhosi neodolného tlaku směrem k knize. Otevřel ji a dohlédl si záhadnou notu napsanou jiným perem — slova se mísila jako tisíciletí vzpomínky.
Když vyšel ze sakristie, kostelník Petr mu zavolal: „Není to vše jen štěstí nebo náhoda, co se dnes stalo. Něco víš, když se dostaneš do kostela svatého Jáchyma a svaté Anny.“
Martin se odvrátil otočit hlavou k východu, kde začínala nová doba. Jeho srdce zaznívalo v tichu jako ozvěna modliteb jeho otce.
Víru bylo nemožné popřít ani představit si jinak — ačkoliv Martin zůstal nejistý, kostel mu nabízel odpověď, kterou se rozhodl nezkoumat dál. Dnes víme méně než všechno o tomto tajemném okamžiku, ale lidé i teď chodí do tohoto kostela — a někteří přicházejí znovu, s očima otevřenými pro možné zázraky.