Příběh: kostel svatého Klimenta (Nové Město)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho ruce se nepodvádějí a křesťanské knihy, které obvykle procházeli s hlubokým úctou, nyní pouze uvolňují šedivý prach. Slunce ještě nezlatilo koberce ulice Klimentské, ale chlad se čelil chůzi jen těmi pevně odhodlanými. Martin stál před gotickou věží kostela svatého Klimenta, její oblouky zdobené temným omítkem pod ním rozvětveny jako ruce, které se na něj snažily nalít. Jeho mysl zůstávala v chaotickém pořádku — plná svých skutečností a viny.
„Nemohu to udělat," řekl si, když se jeho ústa posadily uvnitř bez mluvy. Jeho představa pokání, vyjádřené jasným slovem nebo skutečným jednáním, byla nyní nic víc než temný sen.
Nějakou dobu stál zamyšlen, když se jejich hlasy z minulosti ozvaly jako připomínka ve tmavé dalekosti. Vzpomněl si na útěchu, kterou kdysi cítil v kostele — jak byla jeho duše naplněna pocitem míru pod semicirkulárním apsidem předchozího pre-románského kostela. Ale ten starý kostel už neexistoval, stejně jako jeho dřívější srdce.
Najednou se zastavil, když ho dotknula lehkost vzduchu — neboli chladná rychlost vichrů, které se zdály mít na něm jakési účely. Zamrzl a snažil se dohlédnout přes hřebeny gotických oblouků. Na cestě z kostela ven klesla listina papíru — nebo spíše to bylo jako tenké listovité odkaz, který se snad uchytil.
Martin se blíže podíval a viděl na něm písma, která vypadala zvláštním dobytým písmem. „Nechť se vaše srdce rozplyne i když není naděje," četl několikrát rychleji, než si uvědomil, jak slova rezonovala v hlubinách jeho duše. Když to udělal, stálo za sebou víc než teplotu kamenů — byla to tepelnost, která přicházela jako svatý zjev.
Na okamžik pustil papír a díval se nahoru. Na místě, kde obvykle slunce začalo vstávat, svítily jen slabé první paprsky. Ale tam, na vrcholu kostela, se objevilo nevysvětlitelné záblesk světla. Nebyl to jasný úsvit; bylo to více jako hlas nebeských cest, které připomínaly píseň — tóny a akordy vymyšlené na božskou harmonii.
Světlo zasáhlo okna, rozmnožilo se ve stavebním kameni, osvítilo Martinovo obličej tak zvláštním světlem, že si nemohl pomoci s cítit jemnost a tajemství. A i když byl vnitřně pochybovač, přestože se podíval nahoru, pocítil něco — jako by toto světlo mluvilo bez slov.
„Je to moje záležitost?" šeptal si, a jeho hlas se zdál být vyzýván čím neviditelným.
Nikdo kolem něj ani nevyšel z jejich chudého bydlení. Přesto Martin cítil přítomnost — jako by kostel sám začal dýchat, jakoby na jeho okamžité přání.
Světlo se rozšířilo a zahalovalo střechu svým růžovým kouzlem. Pocit hříchu ho tížil, ale byl také v něm prasknutí — jakoby byla cesta předehlána. Není divu, že se mu zardívaly tváře.
Martin odstoupil a začal opouštět místo, když se dozvěděl o dvou osobnostech, které kdysi stály před tímto kostelem — Konstantinovi a Metoději. Pochopil jejich cestu jako průvodce víry a jeho srdce počalo rezonovat se zvláštní harmonií, kterou nyní mohl ocenit.
Jak se blížil ke dveřím kostela, stále držel papír v ruce. „Nechť moje srdce rozplyne i když není naděje," znovu si připomněl slova. Otočil se a vrátil se zpět, jako by to byla jeho první skutečná modlitba.
Kdo ví, co by mu to světlo řeklo o jeho minulosti nebo budoucnosti. Kdo ví — i když nyní zastavil a začal číst texty znovu v kostele, mohl si dobře představit, že se tam nachází na cestě jiných. A nikdy nevěděl tak jistě — bylo to opravdu jen náhoda?
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, hledajíc odpovědi na otázky, které nikdy nemohou být zcela vyřešeny.