Příběh: kaple Panny Marie (Křovice)
„Už dost toho ticha, mluvte!“ zařval Mikuláš a prudce přítlačil hřbetem dlaně k chladné zdi. Prsty mu klouzaly po hrubém kameni, který byl vlhký a voněl po starém sklepě a zapomenutém prachu. V rukou svíral těžký měšec s minceme, který mu v dlaních pálil jako žhavé uhlí. Tyto mince nepatřily jemu, byly ukradeny z obecní pokladnice v Dobrušce, a on nyní stál v polostínu malé kaple v Křovicích, zatímco venku za tlustými zdmi zuřila bouřka a blesky rozrážely oblohu.
Naproti němu stál starý Jakub, muž s tváří jako vyrytý žulový blok, který v kapli hledal útočiště před hromovým hněvem nebes. Jakub nemluvil. Jen ukazoval prstem směrem k podlaze, kde mezi prasklinami v kamenných deskách pronikalo slabé, modravé světlo, které nemělo žádný zemský zdroj. Mikuláš se zasmál, ale byl to zvuk rozbitého skla. V jeho hrudi tlouklo srdce tak silně, že mu hrozilo vyrazit z prsů.
„Říkají, že se odtud vedou cesty do hlubin, až k samotnému zámku,“ sykl Mikuláš a udělal krok k tajemnému světlu. „Kdo ovládá cestu, ten ovládá záchranu. Já nepotřebuji odpuštění, Jakube, já potřebuji zmizet, než mě najdou.“
Když Mikuláš klesl na kolena a pokusil se pohnout jednou z těžkých desek, vzduch kolem něj náhle ztuhl. Vůně deště a mokré země byla vystřídána náhlým, neznámým pachem třešňových květů, ačkoliv byla zima a venku vládala temnota. Mikuláš ztuhl. Z hloubky podlahy, z místa, kde by měla být jen země a skály, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše tiché, rytmické tlukotí, jako by samotná kaple dýchala.
V ten moment se stalo něco, co Mikuláš nedokázal vysvětlit. Světlo z prasklin se rozlilo po podlaze a vytvořilo obraz. Nebylo to zrcadlo, ale zjevení. Viděl v něm svou vlastní tvář, ale ne takovou, jakou znal. Viděl v ní prázdnotu, šedou mlhu, která pohlcovala vše, co kdy miloval. Viděl své ruce, které už nesvíraly zlato, ale byly sputány neviditelnými řetězy, které ho táhly dolů, do nekonečné hloubky.
Mikuláš pustil měšec. Mince s kovovým cinkotem rozletěly po kamenné podlaze, ale zvuk byl tlumený, jako by je pohlila voda. Muž se třásl. V tom modravém jasu spatřil postavu, která k němu natahovala ruku. Nebyla to postava z masa a kostí, byl to jen obrys světla, jemný jako mlha nad řekou. Když se Mikuláš dotkl rukou studeného kamene, pocítil náhlý žár, který mu protnul celé tělo. Nebyla to bolest, ale prudké probuzení, jako když člověk vyskočí z hlubokého spánku vteřinu předtím, než dopadne na zem.
„Kdo jsi?“ vydechl Mikuláš a jeho hlas byl teď jen slabým šepotem.
Jakub, který doposud mlčel, konečně promluvil. Jeho hlas zněl jako drcení kamenů v mlýně. „Tato stavba je postavena z kamenů, které pamatují starší časy než my oba. Některé z nich nesou paměť těch, kteří zde hledali útočiště, když svět kolem nich hořel. Nehledají zlato, Mikuláš. Hledají klid.“
Mikuláš se podíval na rozházené mince. Už je nechtěl. Cítil, jak z něj vyprchává hněv i chamtivost, nahrazeny těžkým, tichým vědomím vlastní chyby. Vstal a pomalu, s třesoucími se rukama, začal mince sbírat. Ne proto, aby je znovu ukradl, ale aby je vrátil tam, odkud přišly.
Když vyšel z kaple do studeného deště, světlo pod jeho nohami zhaslo. Zůstal jen tichý šum vody a vůně třešňových květů, která přetrvávala vzduchem ještě dlouhé minuty poté, co dveře za ním s duněním dovřely.
Kdo dnes vstoupí do ticha této kaple, možná nenajde žádné tajné chodby ani zlaté mince, ale někteří přiznávají, že v určitých chvílích cítí pod nohama tlukot srdce, které nepatří nikomu z nás.