Příběh: kostel svatého Petra a Pavla (Ledeč nad Sázavou)
„Tady končí tvá cesta, hříšníku!“ zakřičel muž s tlustým hrdlem a s prudkou silou přitlačil zápěstí mladé Anny k chladnému kameni zdi. Železný kruh, vrytý hluboko do zdiva u bočního vchodu, s cvaknutím sevřel její kůži. Anna zasyčela bolestí a zaklesla prsty do hrubého povrchu zdi, zatímco kolem ní začal proudit šepot lidič, kteří se z náměstí srazili, aby sledovali její ponížení.
Vzduch voněl vlhkostí z blízké Sázavy a pálivým dymem z blízkých krbů. Anna neviděla tváře svých soudců, viděla jen šedivý prach u svých nohou a cítila, jak jí z tváří stéká horká slza, která jí v jediné vteřině oslepila jedno oko. Byla obviněna z věcí, které neudělala, ale v tomto městě, v tomto čase, stačil jeden pohled špatného muže a slovo znemočnělé sousedky, aby se stala vyvrženkou.
Když se dav rozptýlil a zůstala sama v tichu, které přerušoval jen vzdálený zvuk tekoucí řeky, Anna sklonila hlavu. Železný prsten ji držel pevně, připomínal jí její bezmoc. V ten moment se však nad ní něco pohnulo. Zvuk, jako by někdo jemně škrábal prstem o kámen, ji přiměl zvednout zrak.
Nebyla to lidská ruka. Slunce, které právě proklínalo mraky, dopadlo v nečekaném úhlu přes hrotitá okna a vrhlo ostrý paprsek světla hluboko do vnitřního prostoru kostela, přesně tam, kde se klenba opírala o kamenné konzoly. Anna, i když byla uvázána zvenku, viděla skrze otevřený portál něco, co ji zmrazilo v krvi.
V pološeru presbytéře, tam, kde se klenby spojovaly s hlavami vytesanými z kamene, se zdálo, že jedna z nich ožila. Pravá hlava, ta, která měla vyraz radosti, se v tom prudkém záblesku světla zdála být skutečnou. Její úsměv nebyl jen kamenným rýčem, ale živým výrazem soucitu. Anna měla pocit, že ta kamenná tvář na ni hledí a šeptá jí do duše slova, která neslyšeli ostatní.
„Vytrvej, dcero ticha,“ zaznělo jí v mysli, ačkoliv v dvoře nebyl nikdo kromě ní.
Vteřinu poté se stalo něco, co odporovalo všemu, co Anna věděla o světě. Železný kruh, který ji do té doby svíral tak pevně, že jí modraly prsty, náhle povolil. Nebylo to tak, že by praskl nebo se zlomil. Jen se v jediné vteřiny rozestoupil, jako by ho nedržela síla kovu, ale pouhá vůle někoho, kdo chtěl, aby byla svobodná. Anna vytrhla ruku z okovů s takovým prudkým pohybem, že se téměř zřítila do prachu.
Zůstala stát v naprostém tichu, dýchala zrychleně a hleděla zpět do temnoty kostela. Kdyby v tu chvíli někdo vešel dovnitř, našel by jen klidnou loď s malovanou klenbou a dvě kamenné hlavy, z nichž jedna se mračila a druhá usmívala. Ale Anna věděla, že ten úsměv nebyl určen pro hříšníky, nýbrž pro ty, kteří byli nespravedlivě odsouzeni.
Nebyla to náhoda, že právě v ten moment dopadlo světlo přesně na ten jeden obličej. Nebyla to náhoda, že kov přestal být tvrdý. Anna neodešla z města v pláči, ale s tichým vědomím, že existuje síla, která nesoudí podle zákonů lidí, ale podle pravdy v srdci.
Kdykoliv dnes někdo projde kolem toho malého železného kruhu vytesaného do zdi, možná pocítí chlad kovu a pomyslí si na staré tresty. Jen málokdo však zvedne zrak k luskům klenby, kde v tichosti hlídejí dva kamenní strážci, z nichž jeden stále tajně usmívá každému, kdo hledá cestu z beznaděje.