Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Orličky)

Stiskuj ty peníze zpět do kapsy, ty je nezasloužíš! Matěj vrazil dlaní do prachu a zbytek zlatých mincí, které vykutálely z roztrhané kožené brašny, zapadly do hlubokých rýh čerstvého bláta. Před ním stál muž s tváří zničenou větrem, jehož oči žhnily nenávistí. Matěj se pokusil vstát, ale kolena mu klepala a v hrdle měl sucho jako v letním senu. V rukou stále svíral těžký kovový předmět, který ukradl z panství, aby mohl svou rodinu vytrhnout z biedy, do které je zahnal hlad a neúroda.

Kolem nich se zvedaly zdi nového chrámu, který v Orličkách právě rostl z hlíny k nebesům. Vzduch voněl vlhkým vápnem, čerstvým tesařským dřevem a blízkým deštěm. Byl rok sedmset sedmdesát sedm, a zatímco se v okolí mluvilo o novém kříži, který právě dnes dopředu na vrchol věže vynesli, Matěj se cítil, že klesá do nejhlubší propasti.

„Uteč, ty zloději, než tě tady zakopou dříve, než kostel zasvětí!“ zařval pronásledovatel a vyrazil vpřed.

Matěj se hasil hlouběji do stínu nedokončených stěn. Zběsy vběhl do prostoru, kde měla být hlavní ložnice Boha, ale kde zatím vládla jen prázdnota a prach. Nohami kopal do hromady štěrku a vápence. Zastavil se v koutě, kde se zvedal masivní pilíř. Právě v tu chvíli se nad ním ozval zvuk, který ho přiměl ztuhnout. Nebylo to křik lidí, ale hluboký, kovový zvon, který se rozlehlo celou krajinou. Byl to signál, že kopule a kříž jsou konečně na svém místě.

Vteřinu poté se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Slunce, které až k té chvíli zakryvaly těžké mraky, náhle prorazilo skrz díru v nedokončeném stropě. Úzký, ostrý paprsek bílého světla dopadl přesně na místo, kde ležela jedna z ukradených mincí, kterou Matěj přehlédl. Mince v blátě zazářila tak intenzivně, jako by v ní hořela samotná hvězda.

Matěj se na ni podíval a vteřinu poté spatřil před sebou stín. Nebyl to jeho pronásledovateľ, ale postava v černém rouchu, která tam před chvílí ještě nebyla. Postava nemluvila, jen natáhla ruku a ukázala prstem směrem k hřbitovu, který se už začínal rýsovat za zdmi stavby.

„Tady nenajdeš klid, jen vězení,“ ozval se hlas, který neznel jako lidský, ale spíše jako šumění potoka Orlice v jarním tání.

Matěj pocítil, jak mu z plic vyprchá vzduch. Strach z trestu vystřídal zvláštní, mrazivý klid. Viděl, jak se světlo z kopule začíná pohybovat, jako by ho někdo vedl. Bez přemýšlení vstal, nechal zbytek zlata v blátě a rozběhl se směrem, kam ukázal neznámý stín. Prohnal se kolem zděšeného pronásledovatele, který v tu chvíli ztuhl v úžasu, protože v místě, kde stál Matěj, se náhle rozvinula mlha hustá jako vlna, která mu zakryla zrak.

Matěj vyběhl ven z kostela a dopadl na kolena mezi prvními křížovkami hřbitova. Tam, v tichu zemínky, našel starý, zrezivělý klíč, který tam někdo zjevně položil jen před vteřinu. Nebyl to klíč od truhly se zlatem, ale klíč od dveří, které mu otevřely cestu k nové cestě, daleko od hříchu a lži.

Když se ohlédl zpět na stavbu, uviděl na vrcholu věže zlatý kříž, který v zapadajícím slunci plál jako oheň. Nevěděl, kdo ho zachránil, ani proč mu bylo dopřáno vyhnout se spravedlnosti lidí. Věděl jen, že v onom okamžiku, kdy se kopule spojila s nebesy, se v něm něco zlomilo a znovu srazilo do pravého tvaru.

Ten klíč v dlani stále cítil chladný, i když už dávno vyprchal. Do dnešního dne se v Orličkách říká, že kdo v tichu hřbitova u kostela zavře oči, může slyšet šepot těch, kteří hledali odpuštění v době, kdy se zdi chrámu teprve zvedaly z prachu.